Možná mu tuhle uboze zahranou moralitku spolkli jeho běžní američtí spoluobčané, kteří dle někdejího ministra Reaganovy vlády Robertse patří (možná i díky tomu, že je vzdělal nejhorší světový školský systém), k nejnaivnějším a nejlehkověrnějším (most naive and most gullible), lidem na zeměkouli, ale rozhodně jí neuvěřili lidé informovaní. Těm totiž neušlo, že za Obamovou obsedantní nenávistí vůči Asadovi není skryto nic jiného, než obyčejná lidská msta. A to msta za to, že jedenkrát v životě nezatancoval Asad tak, jak mu Washington pískl, což mu největší velmoc světa nemůže pochopitelně nikdy odpustit.

A o co šlo a též dodnes jde? Jde o nerostné bohatství, ale nikoliv Sýrie, ale bohatství ležící od Sýrie na severovýchod, čili o nerostné bohatství Ruska. To leží vládě USA na žaludku tak těžce, jako by šlo o železnou rudu. Nejde ovšem o ruskou rudu, ale o ruskou ropu a plyn. A proč právě tyhle dva nerosty ve vlastnictví Ruska Washington tak úporně tíží? Inu proto, že by je za prvé a v případě nejideálnějším chtěl vlastnit sám, jak svými slovy o tom, že Rusko má nespravedlivě příliš mnoho nerostných surovin prozradila Madeleine Albrightová, a za druhé proto, že ruský plyn a ropa i s jejich už zbudovanými ropovody a plynovody do evropských zemí, jsou balvanem, který leží na cestě nejžhavější americké touhy, kterou je následující: rozseknout jakékoli hospodářské spojení Ruska s Evropou, spatřit Rusko konečně nejen od Evropy, ale i od světa dokonale odizolované, čili oslabené, a tedy zralé k tomu, aby už konečně dalo kalhoty dolů a ruce nahoru. Načež by Evropu začal plynem i ropou ( a to za správnou cenu), zásobovat konečný vítěz o postavení jediného světového hegemona - on, Washington sám.

A kde by tu ropu a hlavně ten plyn vzal?

Pokud by vyšla zmíněná alternativa s ruskými kalhotami dole, pak ze Sibiře, ale aby vyšla, bylo nutno udělat ještě něco před tím. A na to “před tím“ byl plán, nad kterým se i nejzasmušilejší proamerické srdce smálo. Země snad s největšími ložisky plynu na Středním východě – Katar – měl ve spolupráci s americkými firmami vybudovat přes území Sýrie a Turecka mohutný transkontinentální plynovod, který měl od tureckých hranic pokračovat dál a dál, do všech evropských zemí, až k břehům Atlantiku a Severního moře. Čímž by si ruský medvěd, pochopitelně, se svým sibiřským plynem mohl tak akorát utřít nos.

A tak se šlo na věc. V roce 2011 požádal Katar Asadovu syrskou vládu, a to spíš v podobě ultimata než prosby, aby mu stavbu plynovodu přes své území povolila.