Každý si prostě píše a plká, co ho zrovna napadne, vznešeně se tomu říká souboj idejí, který je prý nutný proto, aby duševní zdraví jednotlivců i národa nezcepenělo, a jako štítu téhle národní roztříštěnosti se využívá Masarykův výrok, že demokracie je diskuze a že diskutovat je prostě potřeba, jen když se prý diskutuje slušně.

Jistě, ale pak to vede k tak šíleným excesům, jako byl třeba ten nedávný s předsedou poslanecké sněmovny Vondráčkem, který si zajel do Moskvy a tam, představte si to, před bůhvíkým prohlásil, že česká média nevyjadřují ve vztahu k Rusku hlas většiny české populace. Samozřejmě, že je to pravda, ví o tom každý a ví to u nás i každé malé děcko, ale, proboha, kam bychom přišli, kdybychom každou pravdu, která nás zrovna napadne, vytrubovali do světa? Vždyť prozradit ji by nebylo moc passend ani u nás doma, mezi našinci, a on Vondráček si ji jede oznámit ruským lidem až kamsi do Kremlu, či na Rudé náměstí, nebo kde to dal tuhle informaci k dobru.

No a pochopitelně to víte, hned za to dostal rejžák od téměř všech našich politiků rozumnějšího konzervativního křídla, kteří dobře vědí, že se svobodou je třeba šetřit jako se šáfránem, a ne ji kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi. Třeba nějaký Lipavský z Pirátů mu správně vzkázal, že to, co Vondráček Rusům tzv. propíchl, považuje za potupu České republiky. A já souhlasím. Jistě, říkat pravdu dnes tupí mnohého a mnohé, takže bychom s ní měli hospodařit opravdu co nejúsporněji.