Cožpak si v momentu, kdy tohle přednášela, nedokázala uvědomit, že každému čtenáři po přečtení této věty automaticky zabouří hlavou myšlenka: „No a my jsme zase ne občas, ale vždy, zoufalí z toho, co přichází z úst Miroslavy Němcové“. Že znovu každému, který na tuhle dámu v zájmu svého zdraví rád zapomíná a je vděčný za to, že mu ji momentálně nikdo nepřipomíná, naskočí při vyslovení jejího jména či při shlédnutí obrazu její tváře žilka nevole na čele? Že mu znovu hlavou projede, jak skvostnou garnituru politiků po sametu očekával – a dočkal se - Miroslavy Němcové.

Ženy, která kromě balení knížek, mytí schodů před knihkupeckým krámem a kradení rohlíků v samoobsluze, nic neumí a není v žádném oboru skutečným odborníkem, ale vzdor tomu všemu našla v sobě dost drzosti na to, aby se svého času pokoušela stát se dokonce i předsedkyní české vlády. Čili nejvyšší výkonnou osobností v tomto státě a tím pádem též víceméně vládkyní všech nás, kterým ona, poměřována běžnými lidskými kvalitami, jakými jsou slušnost, skromnost, obětavost, přívětivost a dobrota srdce, stěží sahá po kotníky?