Takže zrada ČSSD se odehrála jinde, a to na poli zahraničním. Čili v oblasti pro život lidí zdánlivě málo významném. Před volbami zde jako ty nejpevnější balvany v proamerickém valu stály pravicové strany ODS, TOP 09 a lidovci – nu a ČSSD, která v tom valu také chtěla být, ale už tam pro ni nebylo místa, nezbylo, než ukročit od proamerického valu stranou, a v zájmu zisku hlasů těch, kterým se křik z proamerického valu jaksi nepozdával, začít hlásat cosi víceméně opačného. Jestliže tedy jak ODS, TOP 09 a lidovci si doslova trhali plíce souhlasným křikem se vším, co Západ, vedený Washingtonem, na planetě Země podnikal či podnikat chtěl (včetně plánované stavby americké radarové koule v Brdech), mluvila ČSSD z volebně taktických důvodů jinak. A tak došlo k omylu, kterému podlehli mnozí - a mezi nimi i já. Že totiž to protizápadní, co ČSSD hlásala, i to, a jak se vymezovala vůči otrocky prozápadním postojům našich pravičáků, bylo jejím upřímným a autentickým hlasem.

Z toho snu jsem se probudil po volbách, přesněji druhý den po ustavení nové vlády, jež  z těch voleb vzešla. Svět se  nalézal uprostřed ukrajinské krize a slovo si  k ní neváhal vzít  i nově ustavený ministr zahraničí, sociální demokrat Zaorálek. Mluvil, otvíral ústa, a lidé nevěřili tomu, co z těch úst vycházelo. Protože to bylo jako by to za sociálního demokrata Zaorálka, dřívějšího nejzavilejšího odpůrce amerického radaru u nás, náhle promlouval předchozí zahraniční ministr a zarytý nenávistník všeho ruského Karl Schwarzenberg. Rusko je agresor a nová  ukrajinská vláda (Němcem Günterem Verheugenem nazvaná vládou čistokrevných fašistů z masa a kostí), byla v podání nového ministra sborem andělů, kterému je třeba – a to i bez vyzvání - pomáhat. A jedině jeho v revolučním boji zraněným příznivcům – tedy jen těm, kteří vodkou zdarma rozlévanou posilněni, rozbíjeli hlavy policistů, kteří se dlouhou řadu dnů nesměli bránit – nechť je umožněno v Praze se z ran léčit a zotavovat.