Zůstává přikován ve své poslanecké lavici, vědom si toho, že z ní může ještě spousty peněz pobrat a v ní mnohé ještě vykonat. Ne už samozřejmě ve prospěch ČSSD – tuhle pošetilost mladšího věku už má bohudík za sebou – ale pro strany jiné, pravicové, pro Kalouska, pro Gazdíka, pro Fialu, pro Bělobrádka, i pro Drahoše, když se ten k nějaké akci ještě zmotá. Ale hlavně: ve spolupráci s těmito duchem spřízněnými mu přece dál zůstává v rukou možnost dělat to, co považuje za nejpodstatnější smysl své práce a svého života: To je štvát proti Rusku, dělat z něj bubáka na strašení lidí, příšeru, připravenou na Česko i Evropu skočit a rdousit jim hrdlo.

„Co se týče těchto věcí (týká se požadavku KSČM nezvyšovat naše vojenské kontingenty v zahraničí), tak ustupovat nebudeme“, prohlašuje tento muž v Rozhlase Plus. „Zvlášť v Pobaltí je to nepřijatelné. Je to projev solidarity zemím, které se cítí ohroženy“.

Všimněme si dvou věcí: Ten pán říká: „Ustupovat nebudeme“. Jako kdyby přes strašlivou bilanci svého působení ve vedení strany, kterou srazil k zemi možná s ještě prudším švungem než Sobotka, byl on ve straně ČSSD stále ještě někým, kdo rozhoduje, co ta strana bude nebo nebude dělat. A to namísto toho, aby seděl v koutku, mlčel a zpytoval svědomí.