"Vy jeden každý musíte vždy snést mínění druhého. V demokracii je svoboda, volnost. Demokracie, bylo řečeno, znamená diskusi, tj. nesmí se nikomu překážet, kdo má jiné a opačné mínění. Musíte přes rozdíly politické žít kamarádsky. Naučit se respektovat cizí mínění, vyslechnout důvody. Vy se můžete mezi sebou pohádat, ale vždy jako kamarádi, kterým jde o věc“, řekl Masaryk v roce 1919 skupině vojáků tehdy vzniklého Československa.

Uplynulo 101 let od doby, kdy bylo toto vyřčeno.  A jaký je dnešní stav politické diskuze u nás? Takový, že diskuze, ještě docela  živá a plnokrevná v těsně poválečných letech 1945-47, už dnes jen živoří. Máme u nád dva politické tábory – řekněme Zemanovce a Drahošovce, ale média pracují jen ve prospěch tábora druhého, drahošovského. A proč tomu tak je? Protože i svět je rozdělen na dva tábory,  na tábor evropsko-americký a rusko-čínský, přičemž ten první se chce stát světovým táborem jediným, a při uplatňování této své vůle rozhodně neškudlí. Pumpuje finance do médií těch politických táborů, která jeho světovládnou snahu podporují, a to už tak dlouho, že  jiná média už téměř vymizela. Nu a bez nich – pokud jde o poměry u nás - hlas zemanovského tábora slábne, jeho hlas je v blahobytném hlaholu tábora druhého slyšet stále méně, až nastává tzv. mediální úhor. Médií prochází už jen jeden slyšitelný hlas – ten drahošovský, po angloamerickém vzoru nazývaný mainstreamem, čili hlavním proudem. A diskuze, bez které je demokracie nemyslitelná, pod tlakem mainstreamu umírá. A demokracie umírá společně s ní.

Jen z jednoho místa lze hlas tábora prvního ještě občas zaslechnout. Je jím internet, kam se uchýlilo pár lidí, rozhodnutých udržet masarykovskou diskuzi při životě. A tak odtud, z internetového podzemí, tito osamělci dál vyslovují své názory a snaží vyvolat diskuzi mezi sebou dole, a těmi blahobytnými nahoře. Ale ti nahoře na jejich výzvy nereagují, tváří se, že vybavovat se s jakýmisi amatéry z internetu je pod jejich úrovní, takže diskuze ne a ne se rozhořet.

Ale stane se, i když samozřejmě jen občas a výjimečně a řekl bych dokonce, že snad jen omylem, že se některý z článků mainstreamu s nemainstreamovým webem tzv. zapomene a spustí s ním řeč, s čímž mám já sám, a to nejspíš jen náhodnou shodou okolností, tyto dvě zkušenosti:

Koncem července t.r. jsem na několika  těchto webech zveřejnil článek nazvaný: Jméno na černém seznamu ČT je vstupenkou do nebytí. Uvedl jsem jej posteskem dnes už zesnulého, ale skvělého a v jistém čase do ČT velmi často zvaného novináře Jana Petránka, který ovšem odtud přestal dostávat pozvánky v okamžiku, kdy řekl, že Krym je a byl vždycky ruský. Petránek svůj  postesk, o němž je řeč, vyřkl v listopadu 2016 a zněl takto: „Už si ani nepamatuju, kdy mě do ČT naposledy pozvali. Octl jsem se asi na jejich černém seznamu“.