Pojem "právo" se používá zpravidla ve třech významech. Je jím jednak soubor právních předpisů (právní řád), dále právo něco konat či nekonat (oprávnění), a také pedagogická disciplína a rozlišení právních předpisů podle předmětu úpravy (např. trestní právo, správní právo, občanské právo, ústavní právo atd.). Zastavím se u prvních dvou.

Náš právní řád čítá cca 4.600 platných zákonů a 10.800 nařízení vlády a vyhlášek ministerstev a dalších ústředních úřadů. Poslanec Václav Klaus ml. nedávno poukázal na to, že asi 60 % zákonů pouze přejímá právní předpisy EU a transformuje je tak do našeho právního řádu. Takže (pokud dobře počítám) od r. 2010 dosud nám EU nadělila potřebu přijmout cca 600 zákonů, tedy průměrně 55 ročně resp. zhruba jeden každý týden. Ne dosti na tom. Kromě toho platí cca 1.700 mezinárodních smluv a odhadem asi 100.000 obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů. K tomu připočítejme ještě soudní (českou i unijní) judikaturu, která právní předpisy nejen vykládá, ale leckdy je dotváří.

V této právní - troufám si říci - džungli se obyčejný smrtelník vyznat nemůže a nevyznají se v ní ani právníci. Důkazem jsou např. v poslední době protichůdné názory na nouzový stav a opatření ke zvládnutí covidu. Právní řád více a více představuje cosi svébytného, odtrženého od života, odcizeného. Proč mi to vadí? Nelze dost dobře aplikovat princip, že neznalost zákona neomlouvá. Nelze dost dobře aplikovat princip rovnosti před zákonem. Nelze dost dobře aplikovat princip, že "bdělým svědčí právo" - těmi bdělými totiž bývají ti, kdo si mohou dovolit právníky hledající rafinované kličky ve prospěch svého klienta.