LUBOMÍR VYLÍČIL vysvětluje, že "operace pod falešnou vlajkou" mají slavnou historii, zkoumá, zda "Útok na kavárny" nebyl jednou z nich - jenže v tom případě tak zpackanou, že až příliš jasně ukazuje na možného autora.

Císařský řez

Byly s nimi problémy. Jak ideologické, tak praktické. Vlídný, tolerantní a všeobjímající římský polyteismus z nějakých nepochopitelných důvodů zcela odmítali. Tím podráželi i autoritu císaře, který byl (na vedlejší úvazek) také nejvyšším veleknězem říše. Ekonomické páky na ně také moc nebyly. Pocty, hodnosti a úřady, kterými by si je stát mohl koupit a zavázat, je v zásadě nezajímaly, drakonické tresty, kterými by je vyděsil, na ně nijak zvlášť nepůsobily. Tak co s nimi?

Nero to vyřešil klasickou „false flag operation“. Nechal zapálit Řím, který chtěl stejně radikálně přestavět, a svedl to na křesťany. Předpokládal, že zuřivý a zcela pochopitelný hněv vypáleného lidu se zúročí spontánním a všeobecně podporovaným pogromem na nemilovanou „sektu“ a moc moudrého vládce bude posílena… Jak to dopadlo, víme z historie. Od té doby proběhlo podobných operací bezpočet. 

Základy "řemesla"

Nejčastěji byly používány k rozpoutávání válek. Tak, aby „náš“ útok vypadal jako spravedlivá odplata zákeřnému a věrolomnému nepříteli. Protože takovou válku lid, který dobře ví, že bude nést její náklady, přece jen o něco lépe zkousne. Klasickým příkladem je známé přepadení vysílače v Glivicích, kdy Němci, v předvečer útoku na Polsko, napadli svou vlastní rozhlasovou stanici takovým způsobem, aby to vypadalo na zákeřný útok agresivních Poláků.

Státy a vlády se ovšem nikdy nevyhýbaly ani, řekněme, vnitrostátnímu využití podobných akcí. Pro příklad můžeme opět do hitlerovského Německa. Když bylo potřeba najít záminku k utužení režimu a k likvidaci „konkurenčních“ politických stran, vzplanul Říšský sněm. Jak to bylo dál, známe již z devítiletky.