Říká se, že šídlo v pytli neutajíš. Každé se dříve či později proklube ven. A podobně je to i s tak zvanou "společnou evropskou armádou".

Ale vezměme to popořádku. Plán na společnou armádu EU existoval dlouho. Už od prvních náčrtů "stále těsnější unie", dávno před Lisabonskou smlouvou. Jenže vůdcové EU jej příliš veřejně neventilovali. Bylo jim jasné, že představa jakési nadstátní a nadřízené evropské armády může ve vedoucích představitelích členských zemí vzbuzovat velice rozporuplné historické reminiscence.

Všechny do jednoho houfu

Činovníci proto dlouho váhali. Netušili, jak tu v principu tak krásnou a evropskou myšlenku podstrčit evropskému lidu, který měl s cizími armádami na svém území za poslední století velice neblahé zkušenosti, a to jak na západě, tak i na východě kontinentu.

Trn z paty jim paradoxně vytrhl až krach jejich vlastní východní politiky. Přesně podle hesla, že všechno zlé je k něčemu dobré. A tak megaprůšvih ukrajinského majdanu, který pomáhali Spojeným státům rozjíždět a na kterém se chtěli ekonomicky přiživit, teď využili ke konstrukci "ruské hrozby". Zkrátka, když nebude hospodářské oživení na základě vývozu nadbytečného šmejdu na Ukrajinu a vyrabování jejích zdrojů, bude alespoň klacek na sehnání neposlušných národů do houfu, řekli si komisaři.

A jak řekli, tak učinili. Z Ruska udělali bubáka a tzv. "ruskou hrozbu" začali tlačit lidem do hlav všemi dostupnými kanály.