„Řecko nechalo před pár dny zatknout dva české aktivisty, kteří v uprchlickém táboře Idomeni nabádali uprchlíky k nelegálnímu překročení hranic s Makedonií.“ Tolik stručná zpráva serveru ČeskoAktuálně.cz.

Nic zvláštního nebo překvapujícího, mávl by leckdo rukou. Zrovna minulý týden přece zatkli v Idomeni za totéž nějaké Španěly. O ten samotný fakt, že v tom jedou i Češi tu ale nejde. Problém je obecnější. Ruku na srdce – také se vám už při pouhém zahlédnutí slova „aktivista“ tak nějak zatmí před očima a kudla v kapse má snahu se samovolně otevřít? Není divu. Protože čeho je moc, toho je příliš.

Ano, takzvaní aktivisté… Nikým nevolené a nikým o nic nežádané skupinky podivných lidí placených z podivných zdrojů, které se teď vynořují po celé Evropě jak houby po dešti. Bojůvky, které se v posledních měsících už ani nenamáhají skrývat, na čem pracují. Že usilují o rozvrat Evropy, evropského způsobu života, o rozbití tradiční společnosti..

Přiznejte si, že vám také pijí krev. Není špatnosti, zvrácenosti či škodlivosti, kterou by svým křikem a mediálním rambajsem neprotlačovali. Pojďme se tedy na jejich úlohu podívat pozorněji. A pokusme se ji, se znalostí historie posledního čtvrtstoletí, zasadit do širšího rámce.

Obskurní spolky aktivistů

V první fázi jejich působení v ČR, v devadesátých letech minulého století, bylo jejich cílem (ze západního zahraničí štědře dotovaným) podlomit či alespoň pozdržet poměrně slušně nastartovaný ekonomický vzestup naší republiky. To byla doba oněch „hrdinných“ přivazovačů ke stromům, rozohněných matek (otevřeně a přiznaně placených z Rakouska) bouřících proti dostavbě Temelína a odhodlaných bojovníků proti výstavbě čehokoli, dálnic obzvláště.