Jak souvisí letošní krajské a senátní volby s Austrálií? Kupodivu velice. I když to tak na první pohled nemusí vypadat. Proč?

Zamysleme se a odpovězme si upřímně, co že bude tím hlavním tématem nadcházejících voleb. Že by krajské silnice, obchvaty měst, rozestavěné školy a lokální nemocnice, jak se nám snaží všemi kanály podsunout média? Anebo spíše to, co všichni cítíme v pozadí: Muslimská invaze, kdoví proč nazývaná „migrační krizí“. To tíživé, temné, rozlévající se zlo, které představuje, jak většina obyčejných lidí instinktivně cítí, největší ohrožení naší budoucnosti od dob Adolfa Hitlera.

V Austrálii bývalo jako nyní u nás

A právě v souvislosti s touto „krizí“ se již delší dobu uvádí a vyzdvihuje příklad Austrálie. Jako země, která si zachovala zdravý rozum. Jako země, jejíž vlády dokázaly uvážlivě a správně reagovat na hrozby a které konají v souladu s přáním svého lidu a v jeho zájmu. Ovšem nebylo tomu tak vždy. Ten australský příběh je velice poučný a inspirativní.

Změnu poválečné (docela restriktivní) imigrační politiky v Austrálii odstartovala, jak se dalo čekat, Labouristická strana v čele s jistým Goughem Whitlamem, a to už v roce 1972, kdy se dostala k moci. Labouristé, tamější „socani“, se prostě rozhodli spojit tehdejší ideovou novinku, kulturně-levicové rozbíjení tradiční společnosti s docela pragmatickým dovozem voličů. S doplněním tradičního, australské levici moc nepřejícího elektorátu o nepracující, závislé, ve společnosti neukotvené dávkaře. Tak, jako levice v Evropě.

Tamější pravice, Liberální strana, sice skřípala zuby, ale jen tiše. Jednak byla zevnitř sama infiltrovaná a prolezlá místními havlisty a pravdoláskaři, jednak byla zvenku bedlivě hlídaná a okřikovaná nejrůznějšími aktivisty a „morálními giganty“, kterým šla media na ruku. Tak jako v Evropě, tak jako u nás. A v tomhle sborovém, ohlušujícím, morálně – teroristickém pokřiku o ubohých běžencích, o soucitu, pochopení, pomoci a lidskosti, byly veškeré pokusy o korekci zhoubné politiky chabé, nejisté a předem odsouzené k zániku.