Miluji nábřeží v Baku, z něhož se zdá Kaspické jezero stejně nekonečné, jako kterékoli jiné moře, vrací se mi pohled z mého hotelového pokoje v arménském Jerevanu, kde jakoby někde na předměstí vyrůstal ze země mohutný Velký a Malý Ararat, stejně jako se mi vrací vůně kvetoucích kaštanů na kyjevském Chreščatyku, nebo sladká chuť jak vejce velkých bobulí hroznů z moldavských vinic.
Všude tam i na mnoha jiných místech zemí, které patří do programu Východního partnerství Evropské unie, jsem se cítil jako doma, jako u nás doma v Evropě. Výroční summit, který včera a dnes v Praze připomněl páté výročí vzniku tohoto uskupení, je důvodem k hrdosti. Hrdosti, že právě tady v Praze před pěti lety něco takového vzniklo, že právě Česko se spolu s Polskem a Švédskem stalo jednou ze zemí, které Unii připomněly, že její hranice u Čierné při Čope není skutečnou hranicí evropského světa.
Je také dobře, že z Prahy zazněla na závěr summitu výzva Rusku, aby stáhlo své jednotky od hranic s Ukrajinou a přestalo pomýšlet na další kolo vojenské konfrontace, jež by na rozdíl od okupace Krymu už zcela jistě znamenalo válku.
Trochu se jako Čech stydím, jak malým dílem přispěla za deset let členství v Unii naše země k tomu, aby byla Evropská unie v lepším stavu, než v jakém byla, když jsme do ní vstupovaly. Program Východního partnerství, který unii připomíná, že Evropané žijí i za jejími hranicemi, je chválabohu alespoň jedním viditelným českým příspěvkem k oné lepší Unii.
Byl bych býval jen šťastný, kdyby se podobnou proevropskou cestou, jako Ukrajina, Moldávie a Gruzie, ale vlastně i další tři země partnerství, vyvíjelo Rusko. Jenže to zakleté svojí kágébáckou vládnoucí skupinou v čele s Vladimirem Putinem do mýtu o Sovětském svazu kráčí jiným směrem, k Euroasijskému svazu, který nejen obnovuje v jiné podobě sovětské impériu, ale vyčleňuje Rusko z naší demokratické a svobodné Evropy.
Putin a jeho lidé se rozhodli, že nechtějí vládnout a chovat se podle evropských pravidel a nechtějí to dovolit ani těm postsovětským zemím, které se skutečně evropskými státy stát chtějí. Je mi Ruska a mnoha skvělých Rusů líto, protože ano, i Rusko bych rád považoval za součást naší evropské rodiny, i demokratické Rusko bych si přál vidět ve Východním partnerství.
Ale s dnešním Ruskem, které se neštítí okupovat území jiných zemí, takové partnerství uzavírat nejde, naopak je třeba naše východní partnery před Putinem chránit. Čím silněji to jako náš závazek z Prahy zazní, tím lépe. Protože pokud země na východ od nás nebudou součástí naší Evropy, pak nebudeme Evropou střední, ale zase jen Evropou východní. A to si žádný rozumný Čech přece nemůže přát.
Autor je redaktorem LN a MF DNES.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
_635779128840743234.jpg&id=106242)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
