Zlodějskou mentalitu tu nastolilo už společné komunistické vlastnictví všeho, které nejdříve soukromým vlastníkům pod různými záminkami téměř vše zabralo a pak ani komunistická diktatura nebyla schopna ohlídat, aby se z tohoto společného majetku individuálně nekradlo. Ve společnosti se tak vůči těmto krádežím vytvořila vysoká míra tolerance, skrytá do okřídleného hesla, „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Za lumpárnu hodnou odsouzení se bralo jen to, když někdo sáhl na majetek soukromý, ano i ten lidem i za komunismu zůstal. Důvod k tomu, aby si občas někdo něco přivlastnil ze všeobecného majetku lidu, dávalo i to, že v komunistické společnosti, kde si měli být všichni rovni, byla kasta rovnějších, v podobě funkcionářů komunistické strany, agentů státní bezpečnosti a dalších skupin skutečně vládnoucí vrstvy, kterou rozhodně nebyl onen „pracující lid“.
Krást se nepřestalo ani po roce 1989, právě naopak.
Kuponová privatizace, tolik opěvovaná jejími autory, se sice pokusila rozdělit majetek všech opět mezi všechny. Ale jak se ukázalo během několika příštích let, byla to jen zástěrka pro obrovský a většinou zlodějský majetkový přesun, z kterého drtivé většině „diků“, tedy obyčejných poctivých lidí, zbyly jen ony symbolické oči pro pláč. Případy, kdy to dopadlo jinak, byly jen výjimkou z pravidla a jedinou otázkou, kterou si můžeme v této souvislosti klást, je zda to bylo od počátku takto v plánu, nebo zda to byla jen neplánovaná chyba systému.
Kuponovou privatizací to bohužel neskončilo. Dalším místem, kde se dalo ze společného v podstatě beztrestně nakrást, se stala politika a s ní spojené státní prostředky a veřejné rozpočty. Také v tomto případě se jakoby kradlo ze společného majetku, který jakoby nebyl ničí. Zvláště v situacích, kdy se jednalo o takzvané dotace z centra, to nikomu nevadilo. Bydlím v krásné čtvrti na okraji Prahy, kde je místní rozpočet tak nízký, že z něho prakticky není co ukrást, a tak se u nás v zásadě nekrade.
Přesto i v naší čtvrti došlo podle mého názoru ke zlodějnám, nebo řekněme tomu mrhání s veřejnými prostředky. Tělocvična stojící u školy byla drahá jako sedm luxusních vil, vedle stojící mateřská školka jen o dvě, tři vily méně, a to se k ní jenom dostavělo několik, řekněme tomu, učeben. Kdyby se něco takového stalo v případě peněz z obecního rozpočtu, tak je oheň na střeše, opozice by spustila kanonádu, v hospodách by se o tom diskutovalo a troufám si tvrdit, že starosta by dlouho nebyl starostou. Takhle je to všem jedno a lidé, kteří tehdy byli na radnici, jsou dodnes velebeni, protože takříkajíc „sehnali pro obec peníze“.
To, co se v malém dělo u nás s tělocvičnou, školkou a děje se třeba u mnohdy zcela nesmyslné výstavby dlážděných komunikací, se ve velkém v minulých sedmi letech dělo s evropskými dotacemi. Česká republika měla v minulých sedmi letech dostat z Bruselu celkem přes dvacet sedm miliard eur, tedy asi šest set padesát miliard korun. To jsou obrovské peníze, za které by šly postavit stovky a stovky kilometrů dálnic, čtyři až šest jaderných elektráren Temelín, několik pražskách letišť, nebo byty pro půl milionu lidí.
Když se podívate na skutečný výsledek, tak nevidíte skoro nic. Nějaká ta opravená náměstí, pár kilometrů dálnic, sem tam nějakou rychlejší železnici, pár zmodernizovaných nemocnic, opravených škol... Ve výsledku nic moc viditelného, nic moc, na co by se dalo ukázat prstem a říci, to je něco, co jsme tu potřebovali a do čeho jsme ty investice dali smysluplně. Ti, kdo tvrdí, že za to může Brusel, prostě lžou. Ty peníze jsme promrhali my sami, na věci, které jsme si do značné míry my sami vybrali, my sami jsme si je nechali svými, mnohdy zase těmi samými lidmi, jako kradou na veřejných penězích, znovu ukrást. Nebyly to žádné mýtické evropské peníze, bylo to našich šest set miliard, za které si zase jen partička lumpů jezdí na dovolené na Havaj, doplnila tučná konta na Kypru a Kajmanských ostrovech.
Proto když se teď jedná o dalším evropském rozpočtu, je vcelku jedno, jestli dostaneme devatenáct, nebo dvacet miliard euro. Daleko důležitější je, kolik z toho si i v těch příštích letech zase necháme ukrást. Já spolu s vámi, milí posluchači doufám, že těch poctivých lidí je mezi námi pořád ještě většina a že to těm lumpům už konečně přestane procházet.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
