Krymští Tataři na rozdíl od krymských Rusů, nebo Ukrajinců jinou domovinu nemají, řekl mi i pár desítek minut před tím Mustafa Džemilev, duchovní vůdce krymských Tatarů, který má mezi svým národem podobnou autoritu, jako měl v Česku Václav Havel. Disident, vzdělanec, člověk, který neváhal jít na tři roky do vězení, když se v roce 1968 považoval za nutné postavit proti sovětské intervenci do Československa, intervenci, která zardousila Pražské jaro. 

Nikdo neví, kolik krymských Tatarů dnes na Krymu je, poslední údaje jsou staré skoro patnáct let. Všichni znalci říkají, že tehdejší čtvrt milión těchto původních obyvatel Krymu určitě narostl, jen neví na kolik. Jasné ale je, že pokud se bude za týden na Krymu pod hlavněmi ruských obrněných transportérů a kulometů konat takzvané referendum o odtržení poloostrova od Ukrajiny k Rusku, tak krymští Tataři místní Rusy nepřehlasují. 

Krymští Tataři si na ukrajinském Krymu užívali v posledních dvaceti letech poměrně velké autonomie, také proto, že dominantní Rusové, z nichž velká část tam přišla až po válce, nad nimi neměli absolutní moc. Protože, kdyby bylo na Rusech, tak by zřejmě žádní krymští Tataři na Krymu nebyli. Kreml je totiž nechal na konci války, v roce 1944, deportovat z Krymu do střední Asie a jen při transportu tisíce z nich zahynuli.