po dvaceti letech se my Češi stále tváříme, že to bylo tak trochu nechtěné dítě. Že jsme ho chtěli mnohem méně, než jsme si ve skutečnosti přáli zachování Československa, že rozchod se Slováky nebyl z naší hlavy. Že se o tom rozhodlo když ne už v nějaké Moskvě, Vídni, Versailles či Mnichovu, tak přinejmenším v té Bratislavě. Jenže ono to podle všeho nebude tak úplně pravda, pokud to pravda vůbec je.
Už od prázdnin se přehazují stohy zpráv z té doby, mám za sebou víc než desítku rozhovorů s pamětníky na obou stranách těch, co tehdy o rozdělení rozhodovali, už jsem tak trochu našel způsob, jak oddělovat výmysly, lži či někdy pouze mezery v paměti od reality, skutečnosti, dobodových dokumentů. A pravda nepřikrášlená, nic si nenalhávající, syrová a z velké části dokazatelná říká, že jsme Slováky k té jejich samostanosti, k jejich úplnému odchodu ze společného státu dotlačili, vynutili si ho a dohnali je k němu.
Československý stát tu existoval v různých podobách sedm desítek let. Počítám do toho i tu jeho podobu, kterou udržoval v Londýně prezident Edvard Beneš, českoslovenští letci a hrstka vojáků na západní i východní frontě. Za těch sedm desítek let jsme Slovákům nikdy nedali pocit plně rovnoprávného soužití. Nejdříve jsme se pokusili vytvořit národ československý, z pohledu tatíčka Masaryka přirozený, neb on sám byl z poloviny Čech a z té druhé Slovák. Pak jsme to zrušili, ale k federaci jsme se dostali až v roce 1968. Za normalizace jsme tu měli Gustáva Husáka, prezidenta přednášejícího své projevy podivnou českoslovenštinou, Husáka, který byl víc komunista než Slovák. No a po roce 1990, kdy se nám zdálo, že tu máme na práci daleko důležitější věci než nějakou „autentickou federaci“, jsme byli najednou překvapeni, že Slováci něco takového skutečně chtějí. A že to chtějí tak moc, že tomu dávají přednost před vším ostatním.
To, co se stalo před dvaceti lety, bylo selhání. Našich politických elit, nás jako voličů, že jsme dali tehdy hlasy lidem, kteří potom selhali. Nás jako jednotlivců, že jsme nedokázali vytvořit tlak, který by zachování společného státu umožnil. Bylo to selhání i naší demokracie, našeho politického systému, protože když se pánové Mečiar a Klaus nedohodli na společné vládě, společném státě, tak přece logicky byly na řadě předčasné volby, v nichž by dostali šanci ti, kteří by se dohodnout třeba dokázali. Ale nás to tenkrát snad ani nenapadlo.
Trochu jsme si tehdy mysleli, a myslel jsem si to i já, že jsme to vyhráli. Oni Slováci mají Vladimíra Mečiara a my Češi máme Václava Klause. Jenže jak se později ukázalo, jeden byl za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Co Mečiar nechal ukrást svým oblíbencům, to Klaus nechal rozkrást po kuponové privatizaci a ještě se tvářil, že to on nic, to přece trh. Mečiar málem zabránil slovenskému vstupu do Evropské unie a současný český prezident, prodloužit mu mandát o pár let, by nás Čechy zase z té Evropské unie asi vyvedl.
Prostě moji milí Češi, nepomohli jsme si. Porovnáno tvrdými čísly, mají se dnes Slováci o sto procent lépe, než když jsme se před dvaceti roky rozdělili a my se máme lépe jen o polovinu. A to tam měli šest let u moci toho strašného Mečiara, desetinu obyvatelstva tvoří Romové a za sousedy mají Ukrajinu a Maďarsko, zatímco my Rakousko a Německo.
Možná proto budou nový rok a dvacet let své existence vítat Slováci dvaceti salvami pod Bratislavským hradem, zatímco my si uděláme svůj klasicky pražský ohňostroj až v šest hodin večer, zřejmě aby se naši pražští radní stačili probrat z kocoviny.
Ale aby bylo jasno. Máme nádhernou zemi, stále ještě v poměrně slušném stavu, nic strašného nám nehrozí, pořád ještě jsme bohatý stát a bohatý národ, který může navázat na to nejlepší ve svých dějinách. Jen jsme těch polsedních dvacet let tak trochu prospali. Je na čase se vzbudit a začít se dívat kolem sebe, kde to těch dvacet let dělali v mnohém lépe než my, a poučit se z toho. Začít můžeme třeba na Slovensku, kde nepotřebujeme ani překladatele.
Aby se nám s tím v tom novém roce podařilo alespoň začít, to sobě i vám, milí posluchači, přeje váš Luboš Palata.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
