po dvaceti letech se my Češi stále tváříme, že to bylo tak trochu nechtěné dítě. Že jsme ho chtěli mnohem méně, než jsme si ve skutečnosti přáli zachování Československa, že rozchod se Slováky nebyl z naší hlavy. Že se o tom rozhodlo když ne už v nějaké Moskvě, Vídni, Versailles či Mnichovu, tak přinejmenším v té Bratislavě. Jenže ono to podle všeho nebude tak úplně pravda, pokud to pravda vůbec je.

Už od prázdnin se přehazují stohy zpráv z té doby, mám za sebou víc než desítku rozhovorů s pamětníky na obou stranách těch, co tehdy o rozdělení rozhodovali, už jsem tak trochu našel způsob, jak oddělovat výmysly, lži či někdy pouze mezery v paměti od reality, skutečnosti, dobodových dokumentů. A pravda nepřikrášlená, nic si nenalhávající, syrová a z velké části dokazatelná říká, že jsme Slováky k té jejich samostanosti, k jejich úplnému odchodu ze společného státu dotlačili, vynutili si ho a dohnali je k němu.

Československý stát tu existoval v různých podobách sedm desítek let. Počítám do toho i tu jeho podobu, kterou udržoval v Londýně prezident Edvard Beneš, českoslovenští letci a hrstka vojáků na západní i východní frontě. Za těch sedm desítek let jsme Slovákům nikdy nedali pocit plně rovnoprávného soužití. Nejdříve jsme se pokusili vytvořit národ československý, z pohledu tatíčka Masaryka přirozený, neb on sám byl z poloviny Čech a z té druhé Slovák. Pak jsme to zrušili, ale k federaci jsme se dostali až v roce 1968. Za normalizace jsme tu měli Gustáva Husáka, prezidenta přednášejícího své projevy podivnou českoslovenštinou, Husáka, který byl víc komunista než Slovák. No a po roce 1990, kdy se nám zdálo, že tu máme na práci daleko důležitější věci než nějakou „autentickou federaci“, jsme byli najednou překvapeni, že Slováci něco takového skutečně chtějí. A že to chtějí tak moc, že tomu dávají přednost před vším ostatním.