A nikoli tak, že je tady kontrakt za nějakých dvě stě tři sta miliard korun, o který se uchází spolu s Rusy i Američané a teoreticky ještě stále francouzská Areva, jejíž vyřazení ze soutěže bylo gólem do vlastní české branky.  

 

Rusové by se měli hodně snažit, aby rozptýlili svůj největší handicap, a tím jsou obavy ze zneužití kontraktu pro účely zvýšení ruského politického vlivu na Českou republiku, protože právě k tomuto účelu svoji energetickou politiku vedle vydělávání peněz používají, nebo řekněme zneužívají.  

 

Podobně je tomu s ruskými investicemi do České republiky. Protože není investice jako investice, a na rozdíl do bývalého prezidenta Václava Klause jsem přesvědčen, že existují čisté a špinavé, někdy hodně špinavé peníze.  

 

S investicemi také do země, zvláště do stále ještě jen rozvíjející se země, kterou Česká republika ještě dvacet let po listopadu 1989 bohužel zůstává, přichází něco, co se nazývá zaměstnanecká kultura, úcta k právu, férová soutěž na trhu, ohleduplnost k životnímu prostředí a náchylnost ke korupci.  

 

A řekněme si rovnou, že velká většina ze jmenovaných věcí není zrovna předností ruských investorů. Není to samozřejmě jen chyba Rusů, kteří sem přicházejí, ale i slabosti českého státu, který si řekněme tomu civilizovanější chování od ruských podnikatelů mnohdy není schopen vynutit.  

 

Proto na rozdíl od některých svých kolegů nesdílím nadšení ani z toho, že by k nám mělo, jak sliboval Nečasovi bývalý prezident a nyní premiér Dmitrij Medvěděv, přitéci v případě přiklepnutí Temelínu Rusům sto padesát miliard ruských investic. Protože to není jen o tom, zda u nás Rusové chtějí, či nechtějí investovat, ale o tom, zda jim jejich investice tady v Česku jen tak povolíme. Zvláště v případech podniků a resortů, které by se daly označit za strategické. To není nějaká protiruská paranoia, ale jen realistické hodnocení situace a možného přínosu Ruska a ruských investorů pro pozdvižení Česka.  

 

Prostě shrnuto a podrženo, v dnešní situaci bychom to měli být my Češi, kdo klade Rusům v jejich zájmu o temelínský kontrakt podmínky. Rusové jej mohou vyhrát, pokud budou nejlepší a pokud se jim podaří vyloučit obavy z možného politického zneužití tohoto nového rozměru závislosti na Moskvě.  

 

To, proč se český premiér Nečas pohyboval v Moskvě v uctivém předklonu, prostě nerozumím. Mám pro to jen jedno logické vysvětlení a to, že „finanční pozadí“, které se kolem Temelína rýsuje, je pro české politiky a jejich strany tak zajímavé, že to prostě chtějí být oni, kdo dostavbu Temelína Rusům prodá. Pokud se to tak nakonec stane, proděláme na tom s výjimkou těch, kteří tento „obchod století“ dohodnou, v Česku my všichni. A splácet to budou ještě naše děti.