Časově se to ale sešlo tak, že volby probíhají pouhý den po výročí, o němž Slováci dodnes nevědí, jestli ho mají slavit, nebo si ho vůbec připomínat, či zda se za něj mají pouze stydět. Na pátek totiž připadlo pětasedmdesáté výročí vyhlášení slovenského štátu, který se Bůh ví proč, oficiálně nazýval Slovenská republika. 

Ten stát, vznikl a existoval jen díky nacistické Třetí říši, která s ním neměla nějaké dlouhodobé plány. V té době se však Berlínu hodil jako příklad, že když nějaký národ a to dokonce slovanský, převezme nacistickou ideologii, což Slovensko udělalo, pak může doufat i ve svůj samostatný stát. Slováci stát od Hitlera dostali, ale znamenalo to také, že se s nacisty musí spojit na život a na smrt. Slovensko pod vedením kněze Jozefa Tisa pak po boku nacistů táhlo už v září 1939 do Polska a o dva roky později i do Sovětského svazu. Muselo dokonce vyhlásit válku i západním spojencům, s kterými přitom žádné spory vlastně nemělo. 

A také a to hlavně se podílet na nacistickém holocaustu, což je asi to nejhorší, čeho se slovenský štát dopustil. Tady v Bratislavě na pamětní desky po zmizelých, zavražděných Židech, kteří do druhé světové války tvořili značnou část obyvatel hlavního města, narážíte na každém kroku. Osobně si myslím, že za Husáka nezmizela bratislavská synagoga a velká část židovského města náhodou, zmizela proto, aby Slováci neměli svoji vinu na holocaustu pořád před očima.