Zatímco po prvním hlasování komentátoři bědovali nad provinční uzavřeností a krátkozrakostí slovenského parlamentu, jenž nerozpoznal svou dějinnou roli a povinnost, nyní snad mohou být všichni spokojeni. Opět se ukázalo, že některé zákony se prostě schválit musí, i kdyby se mělo hlasování opakovat třeba desetkrát; jednou to prostě vyjde. Teď tedy stačily pouhé dva dny a eurokracie si může spokojeně oddychnout - na několik měsíců jsou problémy zažehnány a obloha nad Evropskou unií se zdá být opět jasná, bez jediného mráčku.

 Žádným zákonem však nelze popřít ekonomickou realitu a zakrýt fakt, že eurozóna již de facto zbankrotovala. Morální hazard v podobě dalších a dalších sanací řeckého dluhu již dospěl do takové roviny, že je nemyslitelné, že by se jakýkoliv stát eurozóny začal chovat odpovědně a pokusil by se řešit své finance. Poté, co byl řecký rozpočet již znovu zachráněn finanční injekcí z peněz daňových poplatníků eurozóny, může přijít Španělsko, Itálie nebo Portugalsko a žádat stejnou finanční pomoc. Co na tom, že podpořit například italské státní finance by pro Evropskou unii znamenalo vydat několikanásobně vyšší sumu, než jaká byla určena pro Řecko? Ukázalo se, že záchranný balíček lze nafukovat znovu a znovu, a tak se žádná vláda eurozóny nemusí ničeho obávat - nemusí se chovat odpovědně, bude zachráněna. Politické elity Evropské unie vždy najdou cestu, jak pomoc prosadit, ať už pomocí výhrůžek nebo korupce.

 Euro je měnou naprosto odtrženou od ekonomické reality. Nejde o nic jiného, než o snahu etatistů přizpůsobit skutečnost svým iracionálním představám. Odstranění měnové konkurence má za cíl zakrýt ničivé efekty jednotné měnové politiky, kterou nelze použít pro státy, které vykazují tak odlišné ekonomické charakteristiky, jako je tomu u jednotlivých členských států EU.

 Po zavedení eura nejprve do chudších členských zemí začaly prudce proudit kapitálové investice, které zapříčinily uměle vyvolaný růst, jenž se však zadrhl s příchodem globální finanční krize. Příliv kapitálu ze starých zemí EU ze zastavil, ovšem co zůstalo na stejné výši, byly státní výdaje, k nimž navíc byly vlády po dlouhou dobu motivovány nízkými úrokovými sazbami. Státní výdaje, jež se dosud daly hradit z daní plynoucích z rostoucí ekonomiky, se po příchodu krize nedaly ukočírovat a veřejné rozpočty zemí jako je Řecko se dostaly do dluhové pasti. Ta je o to tragičtější, že obyvatelstvo obalamucené propagandou o nekonečné prosperitě a růstu ve skleníku zvaném eurozóna se svého žití nad poměry odmítá vzdát.