Českem otřásl případ zavražděné devítileté holčičky. Na rozdíl od některých kolegů bloggerů se nemohu k věci kvalifikovaně vyjádřit, neboť moje informovanost je asi nižší, než jejich. Mohu tedy nanejvýš zodpovědně prohlásit, že nevím vůbec, ale vůbec nic. Zmohla jsem se jen na ubohou „upřímnou soustrast“, protože cítím, že to je  maximum, co umím udělat. Truchlící blogy mi připadají jako nechutné „karmohoňky“, ale proti gustu...

Čímž se dostávám k tomu, o čem chci tedy vlastně v této souvislosti psát. O lidech. O píšících lidech, kteří zaplavili internetové diskuse a cítili potřebu se k celé věci vyjádřit obsáhleji.

Bezpečí neexistuje

Prvním aspektem, který mne zaujal (a vždycky v podobných případech zaujme) je idealizace minulosti. Nejspíše se váže ke každé době, neboť jde o iracionální pocit vkrádající se do duší lidí. Jsou to tajemné a do jisté míry nevysvětlitelné pochody lidského mozku.

V případech podobných Eliščině propuká všeobecná hysterie idealizující „bezpečný včerejšek“ a až paranoidně zošklivující „nebezpečný dnešek“. Jeho (h)různé nástrahy chtějí dotyční jedinci v přívalu náhlého zděšení minimalizovat v lepším případě rozmístěním kamer, v horším čipováním dětí.

Ať se nám to líbí, nebo ne, funkcí trestu bylo vždy i upokojení veřejného mínění a je přirozené, že to lidé očekávají dodnes. A tak si dovolím tvrdit, že to samozvaní morální arbitři vidí příliš černě, pokud se po nahlédnutí do diskuse na Novinkách usnesou, že společnost je plná sadistických úchylů toužících po krvi. Pokud tomu tak je, pak to minimálně není nic nového. Představa, že je člověk dnes něco lepšího, než před sto, dvě stě lety, je směšná, hloupá a nafoukaná.