Lucie Bartoš: Strach – dobrý sluha, ale špatný pán. Máš svůj integrovaný alarm? K čemu armáda v době míru… | ParlamentniListy.cz

Před pár dny: pořádný „slejvák“ a já vezu autem svou dceru tradičně domů z kroužku. Počasí, že by člověk psa nevyhnal, jak se říká. Vozovky kluzké, kvůli zvýšené obezřetnosti dcerce skoro neodpovídám, zato se jí opakovaně ptám, zda se pořádně připoutala. Obojí ji pěkně štve, puberťácky koulí oči v sloup. Během pár vteřin je ale teenagerská trapnost fuč…

Strach je můj učitel

Vjíždíme na mírně zatáčející hlavní třídu, z kopce. Nejde si ji splést ani přehlédnout vozidlo. Přesto se najde šílenec, který nám z vedlejší silnice vlítne před kapotu. Mírně přibržďuju a silněji stisknu volant, abych udržela oblouček, kterým se tomu bláznovi (snad) vyhnu, a zároveň neskončím s dítětem ve škarpě. Naproti jede auto, bude to fakt těsný… Asertivita mi popustila uzdu „drzosti“ poté, co jsem si téměř jista bezpečným navrácením vozu do patřičného směru jízdy a správné strany silnice, a tak demonstrativně zatroubím. Aby věděl! (A ostatní také.)

Dcery obličej ve zpětném zrcátku vypadá sakramentsky jinak než před třemi vteřinami, kdy si užívala to „pruzení matky“. Neutěšuju ji. Jen zcela klidně zopakuji motto, které jí vtloukám do hlavy několik let: „Strach, vyděšenost tě oslabuje… víš přece“. Kývne, protože ví - všechno je v poho, jede se dál. Ví, že jsou případy, kdy panický strach nepomůže, liknavost (a vyděšeně zůstat stát jako solný sloup) také ne. „Musíš hlídat nejen sebe, ale i ty ostatní,“ to říkávám své dceři, když jedeme dálky a sledujeme, jak riskantními situacemi řidiči pokoušejí svůj osud. Dnes opět viděla, proč. A proč můj postoj k těmto věcem je, že – strach může být můj učitel. Můj sentinel.

Obavy? Hurá, program prevence a inovace aktivován!

Jako mě s nástupem mrazíků každý rok udivují titulky, že „silničáře opět překvapila zima“, tak s každým podzimním deštěm přemítám, kolik šoférů si až při prudkém šlápnutí na brzdu uvědomí, že mokrá vozovka je fakt úplně jiné kafe. A to jsme mimochodem ve městě, které má k dispozici výcvikový polygon - Školu bezpečné jízdy na Autodromu.

Ale moment, otáčím volume autorádia nahlas: Ty zpravodajské bláboly o mírumilovných uprchlících, kteří nijak nenarušují politickou a národní bezpečnost, a zesměšňování našeho údajně neoprávněného strachu mě možná vytočí z rovnováhy víc, než ten ťulpas na silnici před chvílí.

Jak, probůh, může být strach neoprávněný? Jak si ho má člověk asi tak zakázat? „Nesmíte to vidět tak černě. Váš strach je zbytečný. Nemáte se čeho bát, vše bude v pořádku.“ Vata, vata, vata, nicneříkající slovní omáčka. Méně užitečná, než ten pocit, který vám třeba právě svírá hrdlo. Pokud se bojíš a jsi smutný, tak to tak prostě je: bojíš se a jsi smutný. Budeš-li si namlouvat, že ne, rozhodně tím nezměníš realitu a pocit se ti nezmění na nějaký opačný. Znát důvod svého strachu a být připraven na možnou situaci, která může ohrozit tvé bezpečí – to je jediná cesta, jak dojdeš úlevy v takovém okamžiku. Kdo ti má co bránit, aby sis uvědomil, co právě cítíš a co si myslíš? Kdo ti má co bránit znát důvod svého pocitu (obavy) a být připraven na možné nebezpečí (bez ohledu na to, zda nakonec nastane či nikoli)?

Strach je součástí našeho emocionálního portfolia (stejně jako hněv, vztek, štěstí, láska) a má tam své místo. A tak na něj prostě máte bytostné právo.
Strach rovná se varování. Kdo neslyší varování, tak … co se stane?
Strach z neznámého iniciuje touhu o tomto vědět co nejvíc, spouští představivost a fantazii s cílem vymyslet, jak a čím se chránit, bránit, vyvarovat, připravit… (mimochodem - jen zvídavý člověk je schopen samostatného kritického uvažování, vyhodnocení, následně pozitivního smýšlení a morální zralosti). Tím vším aktivně spěje k jedné věci: realizuje kroky pro maximalizaci bezpečí, pro maximalizaci ochrany – tedy prevence. Čím větší je pocit bezpečí, tím více je člověk nejen připravený, soběstačný, tím více je svobodný.
Je to pevně zabudovaný alarm, který zaktivizuje smysly a připraví tělo do reakčního módu. Strach je dobrá prevence (nemá-li iracionální podhoubí) a jak uznáte: řešit příčiny má vždy větší efekt než likvidovat následky…
Strach, touha po větším bezpečí, stojí za nespočtem inovací, pomůcek, vychytávek, které si člověčenstvo připsalo na své konto vynálezů.
Strach nám v dětství vštípí pud sebezáchovy – poznání, kdy má smysl mít obavy z výšky, hloubky, nedůvěru k cizím psům a cizím pánům.

Pro větší bezpečnost je tahle emoce prostě v každém směru důležitá, ať ji poměřujeme k dítěti či dospělákovi, jednotlivci či rodině nebo společnosti. Věřím, že psycholog by mi dal za pravdu.

Mnozí ti, kteří by prošli na nějakém letním táboře zábavnými „bobříky odvahy“, neprojdou zkouškou odvahy běžného života (přestože mnozí z nich na Facebooku mají v kolonce vzdělání napsáno, že absolvovali „Vysokou školu života“). Nebyli by schopni nést břímě vážných starostí a nečekaných překážek, brát strach jako impuls k vylepšení, brát ho jako program, jehož dílčí aplikace umí vzít ze strachu to prospěšné, podnětné, a naopak potlačit to, co oslabuje koncentraci. A také – maskovali by svůj strach.

Jenže čemu pomůže, když si „vypnete zvuk“ u svého obranného systému a na jeho zazáplatování vyčerpáte veškerou energii, místo abyste směřovali své vědomí k něčemu, z čeho v dané chvíli může vzejít cosi prospěšné. A vy pořád mlátíte hlavou o zeď – furt se snažíte se svým pocitem Strachem bojovat, dusit jej v sobě (aby víc a víc bujel), prcháte před ním, chcete mu uniknout? Čím víc bojujete, tím víc jste přemoženi.

Utéct před strachem… Asi to pramení z dávnověké strategie našich předků: Starověký člověk při lovu (zajištění potravy), objevila-li se divoká zvěř, skutečně leckdy neměl na vybranou mezi ničím jiným než bojem nebo útěkem. Z tohoto pohledu je ta zakořeněnost pochopitelná. Začít brečet by nepomohlo, třást strachy… Silnější vyhrává. Jenže dnes to až tak neplatí, vždyť epicentrem našich strachů jsou vesměs jiné podněty, které je třeba zvládnout - například když je ohrožena vaše pozice v práci nebo lásce, asi příliš nepomůže, když zastřelíte šéfku nebo sokyni.

Strach každé ženy aneb Kde instinkty jako bezpečnostní opatření ještě fungují

Vezměme si ženský strach z porodu. Z neznámého, z nejistoty, z bolesti… Co většina žen udělá? Zajímá se, předem. Je zvědavá. Zjišťuje si zkušenosti, čte knihy, diskutuje s gynekologem. Cvičí, připravuje i partnera, vzdělává se v předporodním kurzu, jde prozkoumat porodnici, vyvaruje se všeho nebezpečného kolem sebe, upraví stravu a způsob života. Chce vědět co nejvíc - chce znát i rizika. Aby je zmírnila. Je z ní až takový logistik, že by snad mohla sestrojit Integrovaný záchranný systém napříč rodinou.

Strach není jen pojem z psychologie. Fyziologicky přeci funguje, že v nebezpečné situaci vám strach pomůže v jednom - napumpuje vaše tělo adrenalinem, až se divíte, jak nečekaně rychle dovedete pelášit do bezpečí. A to je další věc, kterou my lidé často zapomínáme - že se nám, našemu tělu během života mohou dít věci, které nepředpokládáme nebo si myslíme, že je nedokážeme, nebo že je nezvládneme ovládat/zastavit (což může být pravda, a nemusí jít jen o adrenalin nebo orgasmus…). Že nám jednoduše řečeno pomůže cosi, co vznikne instinktivním způsobem. Nechci si hrát na chytrou, ale musím zde připomenout, že to není tak dávno, co jsem na tomto místě v článku poukazovala, jak ztrácíme své instinkty a jak nám to – „civilizovanému lidstvu“ - velmi ubližuje…

Obranný program čili Opakem obav není odvaha

Co tak v tom našem míru a civilizaci řešit… Na predátory jsme si odvykli. Věčný mír nás absurdně oslabuje, sem tam krizovka neuškodí. Pud sebezáchovy dostává na frak. A tak riskujeme bungee jumping a říkáme tomu odvaha. Pozor, odvaha ale není opak strachu! A rozhodně není jeho vyřešením.

(Nevím, co by řekl terapeut, ale jsem přesvědčená, že v mém osobním životě mě od mnohého neštěstí neodvrátila odvaha – té se u mě příroda vskutku moc nepředala, ale silná vůle. Silná vůle a obava, že by mohlo být hůř. Byl to někdy právě velký strach, co mě donutilo, udrželo, se tomu ubránit. Najít dosud nenalezenou cestu.)

Nejhorší kombinace podle mě: předvádět odvahu a risk při vypnutém obranném (ochranném) programu. A toto si aplikujte na veškeré typy bezpečnosti, které řešíme: počítačová (taky si jen tak nevypnete antivirový program…), dopravní (jet bez světel, bez brzd a s dítětem bez autosedačky, to není odvaha…), potravinovou, jadernou… Dává vám to smysl? Tak vidíte: Bezpečnost, připravenost k ochraně bezpečí, rozhodně nezačíná u vypnutého ochranného programu…

Kdyby chameleon, ohrožovaný predátorem, nezměnil své zbarvení podle okolí, jak všichni předpokládáme, řekli byste si: Tyjo, ten je odvážný? Myslím, že ne – naopak bychom zkoumali, co se mu stalo: Jestli nemá nějakou vrozenou vadu, že mu ochranný systém nefunguje…

Vypneme hrdinně antivir, odložíme štít, a říkáme tomu odvaha… A dítě naopak napomínáme, že nesmí mít strach - že ho má odehnat, ignorovat, utéct od toho…

Důsledky? Divíme se pak, že člověk v panice uteče od nehody, že dítě nemá srdce, když zabije ptáče a není mu to líto… Že v budoucnu neochrání sebe ani své blízké. Že se ve fabrikách řeší katastrofy, protože se šetřilo na prevenci…

Nedejbože kdyby skončil mír…

Mimochodem… Kapitola o tom, jak mnozí místo rozumového zacházení se strachem – za které své dítě naopak napomínají -, v něm naopak pěstují přímo úzkostné děsy (bojí se vysvědčení, bojí se výprasku od rodičů za známky, bojí se sdělit, co mu nejde, bojí se říct pravdu, bojí se hodnocení), by byla opravdu na dlouho. Bohužel. Souvisí s tím slovo DŮVĚRA – bez důvěry nemůžeme cítit bezpečí, ať je to důvěra k fungování stroje, nebo důvěra v rodiče, důvěra v představitele státu.

Mír oslabuje, ať žije vojna. A pojištění

Přestože čítáváme o panických obavách z až bizarních věcí (fobie z žab, pohledu do zrcadla, z obrázků klauna...), většina lidí dnes kupodivu nemá strach z nedostatku (nedostatku jídla, nedostatku tepla…). Ani přesto, že je potravinová či energetická bezpečnost skloňována neskrytě i na půdě politického establishmentu.

Nedostatek bezpečí, a následně jeho řešení, necháváme až na dobu, kdy se objeví ohrožení. Uprchlíci, válka na Ukrajině, suché léto nebo naopak povodně. V době míru rezignuje armáda na obnovu výzbroje a výstroje, zrušili jsme brannou výchovu a vojnu (to je prevence), zlikvidovali protiatomové kryty. Jak říkám – věčný mír a málo strachu nás oslabuje…

A protože si to ne a ne přiznat, vymysleli jsme si pojištění. Myslíme si snad, že řešením jistoty a bezpečí je nemít strach, ale mít pojištění? Mít pojištěno, že když se neuživím, jsou tu sociální dávky? Ani pojištění nám hrozbu nebezpečí neodvane. Nebo leasing, zástava či exekuce… Že když mám odvahu postavit dům v záplavové zóně, že mě jednou třeba pojišťovna vyplatí? Brrr, radši tři noční děsy než jedno pojištění a sociální inženýrství. Jen „virtuální přístavy bezpečí“, které opravdu chabě doplňují naše uvědomělé řeči: „Nemám strach z budoucnosti (důvěřuji svým úsporám, spoření, pojištění……)“

Někteří abnormálně jistí své ratolesti: Znám děti, které nepoznaly švestku vcelku, když jim ji moje dcera nabídla – celé roky jim jejich maminka vyndavá pecku a krájí švestky na kostičky. Ony to už bezpečně dostanou rovnou připravené na tácku jako sousto do hubičky. Pak spořádaně sedí (ale ne na trávě, tam jsou přece mravenci) a neblbnou na prolejzkách – aby si neublížily; to až přijde tatínek a bude je držet.

Jakým hospodářem bude jednou dítě, kterému matka nedovolí vzít kuchyňský nůž do ruky, protože je ostrý a hrozí poranění? Také znáte tu vyhlášenou radu, že si dítě musí prostě jednou popálit prsty o kamna? No vidíte…

Tedy další „virtuální přístav bezpečí“, který vymazává z vědomí dítěte, že existuje něco jako důvěra, podpora, pomoc, když se člověku nedaří cosi, co potřebuje zkusit.

Maminka je bez obav, na druhou stranu večer tyto děti naopak sama iracionálně straší: „Když budeš zlobit, odnese tě čert.“

Respekt – sofistikovaný strach?

Když jsem byla ve vyšším stupni těhotenství, kromě „běžné obezřetnosti“, dané logicky tímto stavem, jsem pociťovala i obavy z věcí, které mě dříve nechávaly v klidu. Své bříško jsem si v těsné blízkosti koní automaticky rukou kryla. (V té době jsem pro místní týdeník dělala reportáže ze všech dostihových dní na mosteckém Hipodromu). Každý z vás určitě někdy někoho slyšel říci: „Před koňmi mám respekt “. Respekt z koní, protože… Respekt je jako taková převlečená obava, ale obava, kterou jsme si logicky zdůvodnili a která neznamená, že uvidím-li koně, beru nohy na ramena a dávám se splašeně na úprk.

Asi bychom neřekli: „Respekt je k ničemu, hoď ho za hlavu“, jako to bez hlubšího rozmýšlení řekne „tvrďák“ o strachu. Respekt je míněn jako sofistikovaná bázeň, které jsem si vědom, nepoloží mě na lopatky, ale preventivně se jí vyhýbám, jsem s ní smířen a nebudu si s příčinou svého strachu zahrávat a stavět se jí do cesty.

***

Hlodá ve vás stále špetka pochybností a nechcete přepnout z módu, dle kterého správný postoj vůči obavám (z uprchlíků, ze ztráty zaměstnání, ze tmy…) je důvěřovat slepě v zajištěnou bezpečnost a ten strach zahnat, odvrhnout, nepřiznat, nepoddávat se mu, stydět se za něj?

Často o něčem mluvíme, že je to dvousečné, že to má více tváří. I strach je takový (obava, bázeň, respekt, vyplašenost, panika, fobie, noční děs, impuls, pud sebezáchovy … ). I obrazné pojmenování „hodit někoho přímo do jámy lvové“. Daniel v tomto biblickém příběhu, z něhož přirovnání pochází, měl víru, důvěru ve svého Boha a anděl strážný jej zachránil – lvi se ho ani nedotkli. Jenže v reálném životě nemohou mít někteří ani důvěru ve své rodiče (viz výše), natož ve shovívavost lvů kolem sebe… Koneckonců se toto rčení užívá spíše jako hrozba a poukázání na situaci, v níž se zapotíte, než aby nám říkalo: ´Vše se v dobré obrátí, vsaď na to boty a nech se unášet´. Ne, říká nám: Pořádně se připrav. Budeš čelit sám napospas náročné situaci či nebezpečí, musíš si poradit, jinak tě zničí (např. profesně). Buď a nebo…

***

Přeji nám do dalšího roku: Abychom žili v bezpečí. Aby každý případný strach byl pro nás DOBRÝ SLUHA A NE ŠPATNÝ PÁN.

Aby to byl takový náš sentinel, anděl strážný v jámě lvové.

Abychom jej chápali jako jeden z prvků v bezpečnostním systému, jako je chápete u svých naleštěných aut: Nechcete nabourat, přesto jim dopřejete deformační zóny, funkční brzdy a sobě bezpečnostní pás a airbag. A považuje snad někdo vynálezce dětské autosedačky za strašpytla?

Vyšlo také v magazínu TEMA vydavatele Okresní hospodářská komora Most.