Před pár dny: pořádný „slejvák“ a já vezu autem svou dceru tradičně domů z kroužku. Počasí, že by člověk psa nevyhnal, jak se říká. Vozovky kluzké, kvůli zvýšené obezřetnosti dcerce skoro neodpovídám, zato se jí opakovaně ptám, zda se pořádně připoutala. Obojí ji pěkně štve, puberťácky koulí oči v sloup. Během pár vteřin je ale teenagerská trapnost fuč…

Strach je můj učitel

Vjíždíme na mírně zatáčející hlavní třídu, z kopce. Nejde si ji splést ani přehlédnout vozidlo. Přesto se najde šílenec, který nám z vedlejší silnice vlítne před kapotu. Mírně přibržďuju a silněji stisknu volant, abych udržela oblouček, kterým se tomu bláznovi (snad) vyhnu, a zároveň neskončím s dítětem ve škarpě. Naproti jede auto, bude to fakt těsný… Asertivita mi popustila uzdu „drzosti“ poté, co jsem si téměř jista bezpečným navrácením vozu do patřičného směru jízdy a správné strany silnice, a tak demonstrativně zatroubím. Aby věděl! (A ostatní také.)

Dcery obličej ve zpětném zrcátku vypadá sakramentsky jinak než před třemi vteřinami, kdy si užívala to „pruzení matky“. Neutěšuju ji. Jen zcela klidně zopakuji motto, které jí vtloukám do hlavy několik let: „Strach, vyděšenost tě oslabuje… víš přece“. Kývne, protože ví - všechno je v poho, jede se dál. Ví, že jsou případy, kdy panický strach nepomůže, liknavost (a vyděšeně zůstat stát jako solný sloup) také ne. „Musíš hlídat nejen sebe, ale i ty ostatní,“ to říkávám své dceři, když jedeme dálky a sledujeme, jak riskantními situacemi řidiči pokoušejí svůj osud. Dnes opět viděla, proč. A proč můj postoj k těmto věcem je, že – strach může být můj učitel. Můj sentinel.

Obavy? Hurá, program prevence a inovace aktivován!