Ostatně přesvědčte se sami, v našich ukázky, ale i v kolekci, která je dostupná na adrese http://www.ludvikvaculik.cz/index.php?pid=3&sid=286 (jen si musíte to pdf stáhnout).

Jaro je tady se časem stalo až Vaculíkovou poznávací značkou. Dalo proto i název výboru z Vaculíkovy fejetonové žně, který knižně vyšel nejprve v exilovém Indexu roku 1988 a a po převratu, hned v roce 1990 i u nás, v nakladatelství Mladá fronta.

 ******

Toto jaro začalo razantně Velikonocemi. Tyto svátky totiž následují vždycky po prvním jarním úplňku, a ten padl na Velký pátek. Jsou to svátky oblíbené, označované také jako svátky jara. To je ale nepřesné: ony mají připomínat utrpení a smrt Ježíše Krista.

Toto však někdo nepřijímá nebo to slyší nerad: že se tak těm pěkným svátkům vnucuje tragický tón. Já to všecko vím z náboženství, ale také to moc neberu: já totiž Ježíšův osud beru jako mučednický osud statečného muže, který se nakonec podřídil lidovému očekávání, když neprozíravě vyvolal dojem, že on je ten očekávaný Mesiáš.... A pak to, z úcty k Bohu, dodržel. Ježíš Boha potvrdil, Bůh svůj otcovský vztah k němu neukázal. Ano, je to k přemýšlení v kostele i venku. Ať je život a činnost Ježíše Krista historickou skutečností, nebo je to mýtus, platí. Totiž už ten mýtus sám je faktem na naší duševní scéně a má účinky.
Spory o víře a o církvi považuji za omylné, hloupé, nevzdělané. Zda Bůh je, či není, je otázka vrtácky nadbytečná: přijde na to, jak si ho kdo představuje. Lidé věřící jsou lepší: mravnější, hodnější. Jsou poslušni nějaké vyšší moci, vyššímu zákonu. Což ale může být i u člověka, jenž ve jmenovitého Boha nevěří, ale uznává vyšší odpovědnost před čímsi. Nazvěte si to, jak chcete, kdo to máte. Vy ostatní o těchto věcech slušně mlčte: jste níže.