Když se svět dozvěděl výsledek britského referenda, měl jsem samozřejmě chuť se vyjádřit. Nabyl jsem však dojmu, že tisíce příspěvků na facebooku a stovky blogů, glos a článků oslavných či uplakaných již řekly vše potřebné a s ničím novým bych nepřišel. Nakonec mě však (a není to poprvé a bohužel ani naposledy) k tomuto blogu vybičovaly večerní Události České televize, komentáře ke zveřejněným statistikám a detailním rozborům proběhnuvšího referenda ve Spojeném království.

Velké pozornosti se dočkaly statistiky zobrazující, jak se při výběru „Leave“ či „Remain“ rozhodovaly různé sociální skupiny, mladí a staří, vysokoškoláci a „nevysokoškoláci“, obyvatelé velkých měst a venkované, Angličané a Skotové atd. Výraz „nevysokoškoláci“ používám záměrně, protože objektivní slovní protiklad k „vysokoškolákům“ neexistuje, poněvadž míra vzdělání a moudrosti nikdy nebyla a nemá být měřena počtem vysokoškolských titulů, ač tomu tak bohužel v dnešní době bývá.

Ferimu, Stropnickému ani Hollanovi nefandím

A to je zásadní problém a jeho scestný výklad je zásadní, leč zcela neobjektivní a pokrytecký argument zastánců setrvání v Evropské unii, nebo spíše českých „vzdělaných“ elitářů, kteří by nejraději dali volební právo jen doktorům, inženýrům, imigrantům a permanentně sjetým mladým sluníčkářům a „správným Evropanům“, vlastně těm intelektuálům, kteří jsou prý naší budoucností... To vše píši coby mladý občan, za tři měsíce zahajující studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci... asi jsem se nepovedl, s obecnou charakteristikou dospívající generace jsem měl málokdy co společného, natožpak s názory těch hlasitých levicových aktivistických vysokoškoláků („hlasitých“ proto, že si i dovoluji pochybovat, že tvoří většinu) a jejich idolů typu Dominik Feri, Matěj Stropnický a Matěj Hollan.