Potvrdili tím dojem, že jsou členy subjektu nezvykle konzervativního. A to dokonce tak, že komunisté nekonzervují poměry, v nichž by prosperovali, nýbrž poměry, ve kterých pouze živoří.

Zazněly dva zásadní projevy komunistických předáků. V obou bylo jen povinné shrnutí partajních priorit. 

Vojtěch Filip se jen letmo dotkl Andreje Babiše, jehož střet zájmů si vzala pravicová opozice za záminku pro hlasování o nedůvěře, ovšem připomněl, že komunisté jsou proti církevním restitucím, ukrajinským banderovcům nebo že by si přáli důsledná majetková přiznání a přísnější služební zákon.

Miroslav Grebeníček popsal záplavou adjektiv, která známe z normalizačních proslovů, prakticky totéž, leč pokusil se i o útok na city posluchačů. Například když vzpomněl hladové školáky lačně pokukující po svačinách bohatších kamarádů nebo nedostatek veřejných peněz na volnočasové aktivity dětí. Mluvil o tom dojemně, avšak poněkud mimo nastolené téma.

Nakonec proto postačí ocitovat krátkou vskuvku šéfa komunistických poslanců Pavla Kováčika: „Já říkám zcela jasně. Ani s pravicí, ani s touto vládou. Jsme svébytní, jsme svobodní. My si děláme svoji politiku, a jestli nám někdo chce nasazovat psí hlavu, tak je to jenom jejich problém. My si budeme podle svého zdravého rozumu a podle toho, co jsme slíbili svým voličům a co jsme slíbili v poslaneckém slibu, také postupovat.“