Reakce loňského laureáta, Miloše Zemana, byla například taková, že si popletl organizátory, zaměnil cenu Ropáka za cenu Rypáka a domáhal se dortu, který je sice každý rok upečen, ovšem nekonzumují jej vítězové, nýbrž environmentální aktivisté. Navíc je veganský, což by asi prezidentovi nevonělo.

Letos Zeman svůj úspěch nezopakoval. Bodoval jen v kategorii Zelená perla, poněvadž 17. února 2014 v listu Deník prohlásil, že jako prezident udělá „vše pro to, aby zločiny ekologických nebo zelených fanatiků dále nepokračovaly“.

Ropákem 2014 se stal ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. Na jeho obhajobu lze uvést, že mu přitížilo, jak „dýchá za průmysl“ – abychom použili okřídleného citátu exministra životního prostředí Pavla Drobila, který byl příkladem politika, jenž se minul resortem.

Mládek se ale zajímá výhradně o ekonomické resorty. Kdysi vedl zemědělství, pak se chystal na ministerstvo financí, ovšem skončil v resortu průmyslu – a je v něm jako doma.

Zatímco porota udělující Ropáka Mládkovi vytkla především prosazování státní energetické koncepce počítající s vysokou spotřebou energie, nízkým využitím obnovitelných zdrojů, rozvojem jaderné energetiky a zachováním vysokého podílu hnědého uhlí, kapitáni průmyslu by mu zato jistě zatleskali.

Paradoxní přitom je, že Mládek léta zmiňuje, jak je pro stát finančně nevýhodné rozšiřovat jaderné elektrárny.

Jenže jím řízený úřad už dávno zapomněl, jak byli občané v 90. letech krmeni tvrzením, že si musíme vybrat: buď atom, nebo hnědé uhlí, buď rizika plynoucí z jaderných reaktorů, nebo plundrovaná severočeská krajina.

Dnes chtějí průmyslníci i úředníci oboje. A nijak je netrápí ani množící se protesty veřejnosti proti zvažovaným úložištím jaderného odpadu.

Zmiňme proto raději dvě dobré zprávy, které čerstvé klání o Ropáka přineslo. Ukazuje se, že environmentalisté nejsou posedlí trestáním občanských demokratů, jejichž stranický dres často výherci oblékali.

Za vlády, kterou sestavila sociální demokracie, došlo na jejího výrazného reprezentanta.

Zároveň jsem získal dojem, že okruh skutků proti přírodě a jejich pachatelů se nerozrůstá. Ne snad, že by nedocházelo ke zhůvěřilostem. Ale většinou se opakují staré známé. A dopouští se jích zpravidla stále stejný okruh osob.

Ten můžeme rozklíčovat buď podle konkrétních jmen, nebo podle pracovního zařazení. Pouze mate, jak barbarsky se leckdy chovají šéfové odborů životního prostřední lokálních samospráv.

Odvrácenou stranou této mince je, že jednotlivci, které už ochránci přírody znají jako své boty, ve svém působení nepolevují, ale naopak je zintenzivňují. Už proto budou mít akce jako Ropák roku smysl i do budoucna.

Těch, jimž nedochází, že ve jménu lidstva podřezávají pod lidmi, a to i pod sebou samým, větev, je pořád dost.

Každý triumf techniky či betonu nad tetřevem, pstruhem či křečkem v konečném důsledku znamená porážku našeho živočišného druhu. Jsou ale holt tací, kteří neprozřou dřív, než jim nelítostný účet za projevovanou aroganci vystaví jejich vnuci. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.