Tenkrát jsme byli svědky uhrančivého kusu s tragickým dějem a šťastným koncem. Ne náhodou byl jeho stěžejním aktérem dramatik Václav Havel. A protože měl zkušenost z profese kulisáka, dal si hodně záležet na aranžmá celého představení.

Všechno ale ošetřit nešlo – na scénáři oné hry jsme se totiž podíleli my všichni. Nenapsal ji nikdo ani ve Washingtonu, ani v Moskvě, ani v kobkách tajných služeb. Scéna po scéně na sebe logicky navazovala, poněvadž charaktery aktérů jinudy vést nemohly.

S odstupem času oceňme neokázalost herců vedlejších rolí, či spíše komparsistů. Hráli sice mocné, ale mocnými nebyli. Nebo jen papírově. Scházela jim autorita legitimních vládců. Vládli straně, vládě, ozbrojencům, ale navenek příliš nevystupovali.

Část z nich myslela na jen své kapsy, část uvěřila vlastním výmyslům o prospěšnosti třídního boje a vedoucí role jediné partaje. Škoda jen těch na druhé straně barikády, co na to doplatili zkaženými, či dokonce obětovanými životy.

17. listopad 1989 a 17. listopad 2014 spojuje volání Miloše do koše! Kdysi šlo o legračního šéfa komunistické strany Jakeše, letos o prezidenta Zemana.