Tím spíš zaráží, jak málo se prezidentští kandidáti věnují prezentování svých představ ohledně uspořádání poměrů v Evropě a ve světě. Nevíme toho ani moc o jejich budoucím osobním vkladu do české zahraniční politiky. Většina z nich se vyjadřuje nekonfliktně a slibuje loajalitu ke krokům vlády. Jde přesto rozlišit ještě dva zajímavé přístupy.

Jsou adepti, kteří „jdou na věc“ skrze svou vlastní osobnost. Například Jan Fischer rád dává najevo, s kolika světovými státníky, bývalými i současnými, se zná a je s to rovnocenně hovořit. Můžeme přitom jenom spekulovat, jakou úlohu má při jeho setkáních s mezinárodními celebritami najatá agentura.

Karel Schwarzenberg zase ze svých billboardů v obklopení novináři a fotografy sděluje, že vrátí naší zemi respekt. Jinde pro změnu visí Schwarzenbergovo tvrzení, že mu sice někdy není rozumět, ale jeho názory jsou jasné. No nevím. Hnidopich by mohl připomenout, kolikrát pan Schwarzenberg už vyhrožoval odchodem z vlády, a přitom k tomu nedošlo. Jedním z podnětů měl být pohyb Nečasova kabinetu v evropském protisměru. Na něm se nic nemění. Přesto ministr zahraničí Karel Schwarzenberg zůstává a svoji smutnou roli hraje rozvlekle dál.