Podobně vidí svět prezidentský kandidát Jan Fischer. Na svých webových stránkách píše: „Věřím ve slušnost. Slušnost není slabost ani luxus, a už vůbec ne nedostatek názoru. Važme si slušných lidí, protože to jsou silní lidé. Prosazujme slušnost v politice, protože jen díky ní je možné nalézt spravedlivá, a tedy trvalá řešení problémů. A mějme pevné názory, protože jen ten, kdo si je jistý sám sebou, umí respektovat druhé a jednat s nimi slušně.“ Tolik Jan Fischer.

Zrodil se nám zkrátka kult slušnosti – a já jsem z toho smutný. Dosud jsem měl totiž za to, že slušnost je samozřejmost, že ji netřeba dávat na odiv či z ní rovnou kuchtit politický program.

Jistě, slušnost dostává v dnešní České republice na frak. Nejde jen o vulgarity, pomluvy nebo facky v politice. Jde též o aroganci vůči sociálně slabým, seniorům, nemocným. Nůžky se rozevírají, příkopy mezi různými skupinami ve společnosti se hloubí rok od roku více a rychleji. Návrat dialogu, korektního jednání i odpovědné a soudržnost prosazující politiky je naprosto žádoucí.

Je ale k tomu nutné básnit o slušnosti? Nejsou pěkná slova o slušnosti pouze kamufláž? Vždyť člověka, který hlásá slušnost, bychom sotva podezřívali z podrazáctví. A není velebení slušnosti chabou náhražkou za přesný, propracovaný program? Zatímco jednotlivé programové body může vnímat jinak volič spíše levicový a jinak volič spíše pravicový, tak potřebu slušnosti podepíší bez mrknutí oka všichni. Mazané, viďte?