Když se v horní parlamentní komoře projednávala petice za záchranu Šumavy, senátor Jaroslav Kubera prohlásil: „Ochránci přírody jsme všichni – co Čech, to zahrádkář.“ Přesně tím vyjevil laické vnímání přírody: smysl má pouze ta malebná, upravená, oku lahodící.

Podobně jednoduše to cítí i ředitel Správy Národního parku Šumava Jan Stráský, který časopisu Instinkt řekl: „Když jdu po Šumavě, tak někdy nevidím žádný zelený strom a to mě hrozně štve. Všude jsou jen suché stromy. Někomu to vadí. Někomu vadí, že přijede na Šumavu a nevidí pořádný les.“

Toto Stráského konstatování vysvětluje, proč nemíní nechat volný průběh přírodním dějům ani na těch nejcennějších místech. A protože pan ředitel ví, že platná legislativa mu zrovna dvakrát nepřeje, tak regionálnímu Deníku loni v červenci sdělil: „Zákon je dodržován tím, že bude neustále porušován, ale jeho porušování bude kryto jím umožněnými výjimkami.“

Tolik několik výmluvných citátů. Odhlédněme od nekonečného sporu enviromentálních aktivistů a botaniků s těžaři a šumavskými starosty o kůrovcem postižené lesy. Snad ještě zajímavější na celé věci totiž je, že dokladuje „cochcárnu“ typickou pro zemi, kde je politika nad odborností, peníze nad přírodou a veřejná správa trpí absencí služebního zákona. Prostě každý si provádí, co se mu zachce, podle niterného pocitu, zákon-nezákon. K principům odpovědné politiky a rozumného vládnutí přitom náleží přijímání rozhodnutí v zákonném rámci, na základě zevrubné diskuse a expertních stanovisek.

Čerstvě s varováním před kácením stromů na Šumavě přišel evropský komisař pro životní prostředí Janez Potočnik. K docela vlídnému dopisu adresovanému českému resortnímu ministrovi Tomáši Chalupovi komisařův mluvčí dodal, že proces vynucování práva může doputovat až k Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku. To už se nedá odbýt jen poznámkami o otravných evropských byrokratech.

Z Evropské unie si sice děláme často a s chutí dobrý den, zmiňme třeba ledabylé nakládání se strukturálními fondy, ovšem otevřený právní konflikt by byl vážnou kaňkou na pověsti České republiky. „Co mohou, to vytěží, vykácí, rozfofrují – a psané normy je příliš nepálí.“ Opravdu stojíme o to, aby si o nás naši sousedi a partneři vytvořili takový obrázek? 

Publikováno se souhlasem vydavatele.