Dál bych Ústavnímu soudu přála, aby mu vydržela odvaha přijímat i politicky nepopulární rozhodnutí, kdy bude jasné, že vyvolají na politické scéně rozruch či odpor.“ S těmito slovy se rozloučila s dráhou ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. A zároveň nastínila dvě úskalí, s nimiž se Ústavní soud bude i dál potýkat.

První se týká otevřenosti žadatelům, kteří mají pocit, že byla zkrácena jejich individuální práva. Žijeme v drsné době, kdy je mnohdy člověk člověku vlkem. Slabší jedinci se často stávají oběťmi silnějších – a spravedlnost při tom pláče. Běžné soudy navíc ne vždy dokáží lidem adekvátně pomoci. Mimochodem, i mezi ústavními soudci existuje zajímavý rozdíl. Podle statistik podněty občanů častěji odmítají ti, kteří mají za sebou zkušenost ze soudů nižších stupňů.

Druhá poznámka Elišky Wagnerové musí zvonit v uších politikům. Ti totiž leckdy vidí v ústavních soudcích své spojence, někdy snad i podřízené. Leč jakmile soud rozhodne jinak, než si přestavovali, mění se jeho členové v nepřátele na život a na smrt. S tím souvisí jeden paradox. Někteří politici o Ústavním soudu ošklivě tvrdí, že se chová jako třetí parlamentní komora. Jsou to ovšem právě politici, kdo soudu co chvíli postupuje své spory z parlamentní půdy.

Udělejme si v tom proto jasno. Ústavní soud je institucí, v níž se prolíná ochrana zákonnosti, ba ústavnosti s politickou rovinou. Jenom on může v určitých situacích klepnout zákonodárce přes prsty. Pokud v něm kvůli tomu někdo vidí další komoru parlamentu, budiž. Mnohem horší by bylo, kdyby se Ústavní soud programově politickým kauzám vyhýbal. Znamenalo by to, že ústavní rovnováha byla nebezpečně vychýlena.