Schodek zahraničního zemědělského obchodu bude letos zřejmě opět rekordní. Zemědělský svaz ČR totiž na základě srpnových dat zhoršil svůj odhad letošního agrárního zahraničního obchodu. V srpnu schodek činil 29,6 miliardy korun, meziročně se tak prohloubil o 2,4 miliardy korun, do konce roku může propadnout až na 45 miliard korun. Dříve svaz mluvil o tom, že může stoupnout nad loňských rekordních 40 miliard Kč.

Na první poslech to zní hrozivě. Česko je v zemědělství zase rekordně schodkové. Znamená to tedy, že kdyby – nedej bože – propukla válka, záhy bychom neměli co jíst? Rozhodně ne. I když jistě opět uslyšíme mnoho nářku nad tím, jak Česko není soběstačné. Skutečný problém českého zemědělství však tkví v něčem docela jiném.

Samotná primární zemědělská produkce naší země není slabá. To je možná překvapivé konstatování, když jsme přece ve stále hlubším schodku. Potíž je v tom, že je levná. Jinými slovy, jsme schopni sklidit dost obilí a jsme schopni chovat dost dobytka či drůbeže. Dokonce tolik, že pokud by se náš zemědělský zahraniční obchod počítal na tuny, dosahujeme už od počátku tisíciletí přebytku.

Například v roce 2016 jsme vyvezli o skoro devět milionů tun více zemědělské produkce, než kolik jsme dovezli. Jenže z velké části bohužel vyvážíme levnou, jen málo zpracovanou produkci. Takže zhusta exportujeme třeba krmiva, obiloviny, olejnatá semena, živá zvířata, minerální vodu či čerstvé mléko.