Je dnes takové povětří, že se vedle impozantní siluety z komínů, rour, trubek a těl továrních hal rýsují Beskydy. Ještě kousek cesty a z Náměstí republiky exkluzívně spatřím Lysou.

Na Kuřím rynku v Ostravě dnes pozdě odpoledne hrálo Bílé divadlo. Počasí vyšlo. Umyli mi přitom nohy a kolem mé dvojky Dornfelderu na dlouhém stole (ze starých dveří, jejichž svlaky tvoří kříž), se několikrát mihly střevíčky striptérky. Ukazovala pěkná ňadra, nic víc, a co by také, když vedle u stromu visel přikurtovaný ke stejným dveřím v bílé košili ukřižovaný Kristus. Odbývala se Poslední večeře. Jedli jsme a Pán, který znázorňoval Svět (podle mého výkladu), nám pustil lacinou hlučnou hudbu.

Měli jsme kolečka klobás a rybu, zeleninu a bílý chléb, příchozí Kristus, než ho ukřižovali, donesl v pošťácké tašce veky tmavého kmínového chleba; roztrhali bochníky na kousky a podali nám. Do toho hrálo violoncello a  Jidáš  líbal Krista;  poblíž čekala cimbálová kapela,  ještě než oschly struny  cella, spustila.

Holuba, který hnízdil na dlažbě Kuřího rynku, to vůbec nerušilo, zato hosty blízké zahrádky, nemohli se nerušeně bavit a bar přišel o kšeft. Tak doslova to nemohlo být, ale všechno nemůže být doslova…