Co je a co není týrání dětí?

Spolu s explozí teorií, co vše může týrání být, se objevila snaha považovat děti za „věc veřejnou“ a utopické představě jejich blaha obětovat cokoli, i běžné uvažování v kontextu reálných životních situací. Nápad považovat děti za majetek společnosti, kdy rodiče nemají překážet státu v jeho výchově, je dost hloupý nápad, který už je diagnostickým znakem totalitní společnosti. Současné varianty toho, co může někdo považovat za týrání, zavání absurditami a dvojnými vazbami, kdy ať udělá rodič jakoukoli variantu, může to být špatně. Je týrání dát dětem cukr, čokoládu, nebo je týrání mu toto odepřít a tím mu způsobit újmu? Kolik lidí kolem, tolik názorů a tolik potenciálních udavačů.

„Setkání s Mikuláše a čertem může způsobit těžké trauma s doživotními následky…“ opakuje dokonale nenásilná matka názor „odborníka“ zatímco její dítě se s jekotem svíjí traumatizované především tím, že se s traumatem, kterému se říká výchova či běžné požadavky rodičů, dosud nesetkalo. Názorů na kontaktní či bezkontaktní výchovu, koupání s rodiči či citový chlad, vegetariánství, sledování televize či nepřítomnost počítače, důslednost či nedůslednost ve výchově je nespočet. Vždy se vyskytne skupina, která povzbuzena poptávkou společnosti po dramatu něco trochu zveličí, okoření trochou fantazie a máme zde důležitého člověka s jeho případem, možná spíše drobnou pomstou sousedům. Před nějakou dobou měli rodiče strach, aby sousedé nezaslechli Hlas Ameriky a nepřišli o práci. Dnes by mohli mít strach, zda sousedé neslyší přílišný hluk dětí či naopak podezřelé ticho.