Na podkladě těchto a dalších komentářů, poznámek, článků a reportáží mne napadá otázka, co je to vlastně vlastenectví? Kdo je vůbec vlastenec a existuje ještě v dnešní době reálná podoba tohoto pojmu? A kdo je extremista? Jak daleko má vlastenectví k fašismu, rasismu, xenofobii či jiným sociálně-patologickým jevům? Má vůbec člověk – občan – vlastenec, ještě právo bránit a ubránit si svou zemi, svou vlast?

Je skutečně mnoho otázek, které mne napadají v souvislosti s tím, že jsem se (zcela neplánovaně) připojil k protiválečné  či „promírové“ iniciativě Československých vojáků v záloze a stal se jejím velitelem.

Jsem velmi mírumilovným člověkem, od základní školy jsem se chtěl stát lékařem a své povolání mám i po 25-ti letech praxe velmi rád a dělám ho s nadšením. Králíka, zejména ze své vlastní klece, zabít nedokážu. Jsem křesťanem a v tomto duchu vychováváme stále tři menší z mých pěti dcer. Snažím se být komunikativní, řekněme i asertivní, v diskuzích a jednáních i se svými odpůrci či nepřáteli, cítím-li v nich konstruktivní náboj a smysl dialogu či hádky. Mám přátele a sympatizanty a sám také vyjadřuji sympatie lidem napříč politickým, sociálním i náboženským spektrem, pokud cítím, že nám běží o společnou věc, o základní lidské hodnoty a zejména pak o zachování míru, stability a prosperity naší vlasti, země nás a našich dětí.

Přesto jsem ale společně s ostatními tu a tam nazýván extremistou, dokonce někdy i rasistou, protože jsem součástí iniciativy, která veřejně prohlašuje, že si nedá brát a vzít naše občanská práva, svobodu a nezávislost naší země, mír a stabilitu, a že je ochotna za tyto hodnoty i bojovat v případě, že ti, kteří mají takové věci občanům své země beze slova zajistit, selžou. Mnohdy z důvodů tak nízkých a podlých, jako je osobní profit z toho, co proti vlastní zemi podniknou pro mocenské a finanční zištné zájmy globálních elit. Tím posledním faktorem, proč to udělají, je nakonec strach!  Dnešní vysocí evropští politici se většinově nacházejí mezi mlýnskými kameny, kdy na jedné straně se nechali přímo či nepřímo zkorumpovat elitami a nyní je třeba plnit jejich pokyny, na straně druhé si pak (zejména v závěru té apokalypsy) začnou uvědomovat závažnost, tragedii a sebevražednost svého počínání, ale uhnout či vycouvat není možné...  Proto ani náprava toho, co svým jednáním způsobili a nadále působí, zpravidla není  a nebude reálně možná.  Z takového důvodu je pak třeba iniciativ, hnutí, aktivistů, všech „lidí dobré vůle“, spojených do široké národní fronty, aby se o svá základní lidská práva přihlásili sami, hodně hlasitě, důrazně a zejména včas!

Tak... A teď jsme v pasti, stejně jako já, když se snažím sám sobě odpovědět na otázku, zda vlastenec je tedy extremistou, rasistou či xenofobem, nedej Bože fašistou...???