Ovšem co to přesně znamená, náš způsob života, těžko říct; snad je řeč o moravském vínu, se kterým na billboardech tak rádi politici pózují, a třeba ještě o – dosaďme si sami – třeba o moravských klobáskách, se kterými se straničtí reprezentanti rovněž rádi fotografují a taky ještě o naší specificky české zábavě. Jenomže ani tolerance ani mlhavě pojatá lidská práva, ani feminismus a ani ty naše české Babovřesky, s celou tou svojí srandou, jak se říká, nejspíše nejsou tou myšlenkou, pro kterou by stálo za to zemřít, nejsou dokonce ani ideou, pro kterou by stálo za to žít.

Zdá se mi, že důvod je paradoxní: naše Evropa nebere vážně fakt vlastní smrti. Vědomí smrti a vědomí smyslu, myslím, jsou spolu propojeny. Naše civilizace, která si za svůj cíl vytkla štěstí a to, aby si člověk konečně trochu užil, civilizace oplývající i na zpravodajských serverech recepty a jídlem a sexem, v obou případech tak a nebo ještě i jinak, a péčí o zdraví a sportem a zábavním průmyslem a vůbec vším, co podráždí nervová zakončení, a popisem, co ještě úžasného život přináší, tato civilizace zároveň a překvapivě vyniká dramatickým nárůstem depresí, pocitem ztráty životního smyslu, braním drog, voláním po eutanázii, asistovanými i neasistovanými sebevraždami, potraty a celkovým pohrdáním životem. Civilizace, která popírá fakt smrti, nebo se alespoň neobtěžuje na ni myslet, je civilizací eutanázie duše, po které přichází logicky eutanázie těla. Zábavní útěk před smrtí totiž končí v náručí právě té smrti, před kterou se původně prchalo. A našim pacientům nejprve řekneme, že v užívání je konečný smysl věcí, nejprve provedeme vraždu duše, a pak pacienty necháme bezmocné na nemocniční posteli a prodlužujeme jejich umírání těla dál a dál – a logicky se ptáme, proč vlastně a zda to všechno dává vůbec smysl. Jistěže nedává. Popření smrti je popřením života samotného, proto v Evropě už nejsou mučedníci, jen sebevrazi.

Naopak civilizace, která bere smrt vážně, je paradoxně civilizací života, která ví, že počet mých dnů na této Zemi je konečný a že se musím velmi snažit, abych je směnil za něco nadčasového.