Tyto otázky jsem si kladl, když jsem si v Britských listech pročítal články o „totalitní levici“, o „násilnickém redaktorovi“ a o „morálně pokleslé – kamarádčofty nade vše ostatní povyšující – disidentce“.
Cítil jsem nepředstavitelný smutek. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že tady nejde pouze o nějaké hašteření o rozdupané bábovičky. Jedná o samu podstatu svobodného publikování i o úroveň diskuse.
Ptal jsem se sám sebe, zda má smysl hlouběji se prokousávat texty Karla Dolejšího a na názorných příkladech ukazovat, že tady nevzniká žádná „fašizující levice“ (to je oxymóron již ze své podstaty), ale že zde zaznívá oprávněná kritika, kterou ovšem někteří nechtějí slyšet. A tak se tváří, že je „nejlepší analytik Britských listů“ napadán pro své názory – a že ho „levicoví protofašisté“ chtějí umlčet.
Nechtějí. Ale chtějí, aby se jeden úhel pohledu nestavěl na rovinu „nezpochybnitelných – a jedině správných“ fakt – a zejména, aby bylo možno vést polemiky.
Přistupujeme-li k jakémukoli konfliktu, jenž se týká světových mocností, je potřeba se zabývat rolí všech těchto velmocí. Každá z nich sleduje nějaké své cíle, a každá z nich používá k jejich prosazení takové metody, které jenom stěží můžeme označit za demokratické, spravedlivé či snad dokonce humanitní.
Dále bychom měli tento konflikt zasadit do určitého systému (či jeho stadia) – a tento systém popsat.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.