V jedné ze svých minulých statí jsem rozebral důvody, proč nepovažuji Realisty za alternativu (Viz), ale jenom za další šidítko na naší politické scéně. Rád bych se nyní zaměřil na Piráty. Při prvním pohledu na jejich (Viz) možná nejeden levicově orientovaný člověk zaplesal. Vyberme jenom namátkou – Zdravotnictví pro všechny, bezplatné kvalitní školství, sociálně spravedlivější systém, prosazování prvků přímé demokracie – a mohli bychom pokračovat.

Jenomže už na druhý pohled můžeme zjistit, že ne vše, co se třpytí, je zlato.

Na papíře je to pěkné, ale…

Piráti se sice tváří jako levicová alternativa, ale přitom nenabízejí nástroje, jimiž by slova přetavili v činy. Jejich hesla působí vágně. Je hezké, že chtějí podpořit handicapované a sociálně slabé – ale jak konkrétně? Dostupné a kvalitní zdravotnictví zní pro mnohé uši jako rajská hudba – ale kdo z Pirátů zkusí jít podobnou cestou, jako kdysi ministr Ivan David? Tedy cestou odporu proti farmaceutické lobby? Už si nepamatujeme, jak zmíněný ministr dopadl? Byl mediálně doslova odstřelen.

V podobném duchu můžeme vnímat prosazování prvků přímé demokracie včetně požadavku na možnost odvolatelnosti politiků v případě neplnění programu. O přímé demokracii dnes mluví kde kdo – i ČSSD, Svobodní, Realisté či Úsvit. Dokonce ji měla v ústech svého času i Karolina Peake. Za zásadní však považuji nastavení parametrů, o nichž Piráti podivně mlčí. Kolik hlasů bude nutných, aby vůbec referendum proběhlo? Za jakých okolností bude (ne)platné? Čeho všeho se (ne)bude dotýkat? Budou mít politici právo veta?