Motto (vlastní verše):
Opět se zabíjí – ve jménu boha
pro vyšší cíle vládne nízký pud
ztichl zpěv árií
doba je strohá
bude se střílet, nikde žádný stud
Černé se přebílí a prázdná slova
naplní fráze, jak je krásná smrt
Dnes jako před chvílí
jdeme se schovat
Mír bude scházet
Škrtá se, škrt, škrt
Zase se verbuje a do bubnů se bije
radši se neučí krvavá historie
pak lépe se s ní kroutí
Opět krok jednotně prý na dlažbě znít bude
ústa se umlčí – jen černá, černá všude
hned udá směry poutí
Svět naruby
Omlouváme projevy fašismu a nacismu, abychom se mohli hrdě bít v prsa, jakými že to jsme antikomunisty. Stále ještě dodáváme, že jsme demokraty – ale málokdo si již pod tímto vágním pojmem vybaví něco konkrétního. Vzdáváme se totiž svých sociálních práv a rezignujeme na své svobody. Něco jako „lidská práva“ nás zajímá pouze tehdy, když to může posloužit zájmům nadnárodních korporací a jejich ziskům. Nelze se ovšem divit, že nějaká ochrana lidského zdraví, životního prostředí či práv zaměstnanců s těmito zájmy nesouzní.
Pliveme po Fučíkovi, Benešovi či Dubčekovi (ani ten Kriegel se nám nehodí). Zato jsme ochotni klanět se bratrům Mašínům, Banderovi či Pinochetovi.
Jako bychom neměli předky, kteří žili ve strachu, kdy do jejich bytu vtrhne gestapo, zda je nevyhodí z práce – či v horším případě, zda neskončí v plynové komoře.
O své historii se pro jistotu neučíme. Natož o historii za našimi humny. Jedině tak je možné, že můžeme obhajovat někoho, kdo je zodpovědný za hromadné vraždění, za likvidaci žen a dětí, za zmařené a poznamenané životy – a to v masovém měřítku.
Slyšíme, že je možné takovéto zločiny obhajovat, pokud byly páchány ve „vyšším zájmu“ (například v boji za nezávislost země). Dovolím si poznamenat, že pokud by měla být nezávislost budována na takových základech, jakými jsou zabíjení žen a dětí, nikdy nezávislostí nebude.
Donekonečna opakujeme – jak modlitbičku – frázi, že Ukrajina byla napadena Ruskem - a že fašistické tendence jsou pouze v hlavách ruských agitátorů. K jasným a zřetelným rysům a projevům fašizace společnosti na Ukrajině jsme slepí a hluší.
Kdo poukáže na fakta, je označen za lháře a agenta „druhé strany“.
Prosazování jediného správného názoru vydáváme za debatu – a diskusi nepřipouštíme.
Hodnoty, na nichž má naše společnost stát, jsou zprofanované – a nejspíš v ně již vůbec nevěříme. Neboť je těžké věřit v něco, co za sebou vláčí nesnesitelné břímě dvojích metrů.
Žádný fašoun, hrdina!
Jedině v tomto kontextu snad můžeme chápat některá vyjádření. Například stanovisko ukrajinské ambasády:
„V souvislosti s posledními výroky prezidenta České republiky Miloše Zemana o situaci v Ukrajině a osobnosti Stepana Bandery velvyslanectví Ukrajiny v České republice prohlašuje, že ve vztazích s oficiální Prahou se řídí oficiálním stanoviskem vlády České republiky, jež spočívá v plné podpoře územní celistvosti a nezávislosti Ukrajiny a v němž není pochyb o účasti Ruska v konfliktu na východě Ukrajiny. Zastupitelský úřad Ukrajiny považuje za vhodné zdůraznit, že navzdory možným rozdílům v názorech na Stepana Banderu, pro většinu Ukrajinců je symbolem boje za svobodu a nezávislost naší země.“
Těchto pár vět vypovídá více, než jsme si možná ochotni přiznat.
Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a Haliči bylo v období 1943-1945 povražděno jednotkami UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) až 100 000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo. Polští historici napočítali 135 různých sadistických metod zabíjení. Většina z obětí byly ženy a děti. UPA brutálně vyháněla z Ukrajiny Poláky, Rusy, Čechy a židovskou populaci. Masakry se v některých oblastech táhly až do počátku padesátých let dvacátého století.
Jakým způsobem chráníme památku těchto obětí?
Pokud někdo někde v ulici něco vykřikuje, můžeme tím být znepokojeni, ale v žádném případě se nejedná o oficiální stanovisko státu. Vyjádření ambasády je ovšem věc jiná. Osobně považuji obhajobu zločinů banderovců (a stejně tak Bandery, který proti těmto zločinům nic nepodnikal, naopak, stal se jejich tváří) za něco naprosto nepřípustného. Tedy v zemi, která má ctít demokratické principy a hlásit se k hodnotám humanity.
Za pozornost stojí i věta týkající se toho, že údajně „není pochyb o účasti Ruska v konfliktu na východě Ukrajiny“. Jinými slovy – běda tomu, kdo bude tvrdit, že Rusko nenapadlo Ukrajinu (přitom máme ověřitelné informace pouze o dobrovolnících, něco na způsob interbrigád ve Španělsku ve třicátých letech, a to z různých zemí, z Ruska pochopitelně nejvíce) – a že proti němu není potřeba zasáhnout. Holt není nad to stavět na dogmatech – a nežádat důkazy.
Samostatnou kapitolou je potom stanovisko Federace židovských obcí v ČR. Nevšiml jsem si, že by se tato Federace ozvala, když došlo ke krveprolitím v Oděse nebo když OBSE poukázala na výskyt hromadných hrobů na Ukrajině.
Nezaznamenal jsem pohoršení Federace nad oprašováním Banderova kultu. Nebo jsou snad zločiny proti lidskosti, které mimo jiné postihly lidi židovské víry, zapomenuty? A to těmi, kteří by měli být prvními, kdo je budou připomínat?
Zato jsem zaznamenal následující prohlášení:
„Vzhledem k současné politické situaci považuje Federace židovských obcí v ČR za nevhodnou návštěvu prezidenta Putina na vzpomínkových akcích u příležitosti Dne obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti 27. ledna 2015 v Praze a v Terezíně… Přejeme si, aby veřejnost věděla, že s jeho pozváním do Prahy nemá Federace židovských obcí v ČR nic společného.“
O představitelích jednotlivých států si můžeme myslet cokoli a jejich oprávněná kritika by měla být samozřejmostí. Ale v žádném případě bychom neměli sahat k revizím výsledků druhé světové války, k revizím pohledu na boj proti nacismu a fašismu. Byl by to totiž velmi krutý tanec na hrobech mnoha zmařených životů a nadějí. Na hrobech celých rodin – a v některých případech i celých vesnic.
Jenom na okraj – světový Židovský kongres varuje před rehabilitací fašismu na Ukrajině.
Jestli se nějaké obyvatelstvo vyznamenalo svou statečností a svou výdrží, bylo to obyvatelstvo ruské. V Rusku utržil Hitler rány, z nichž se již nevzpamatoval. Považuji za hru s ohněm, že jen proto, že v současnosti chceme vidět v Rusku nepřítele, bagatelizujeme nacistické a fašistické zločiny a urážíme ty, pro které jsou tyto zločiny jednoduše neobhajitelné.
Není to Putin, který někoho nazývá výrazem Untermensch (podčlověk), není to Putin, který volá po totální válce, již je nutné vést až do konečného vítězství, a není to Putin, kdo odmítá podpořit rezoluci proti nacismu.
Zato Jaceňuk nedávno v jednom písemném dokumentu Rusy za „podlidi" označil (Více viz), Porošenko je nazval krvelačným nepřítelem („Rok, který končí, byl nejtěžší v posledních sedmi desetiletích, od roku 1945. Krvelačný nepřítel vztáhl ruku na naše životy, území, svobodu, nezávislost… Tuto vlasteneckou válku určitě vyhrajeme, protože je to pro nás válka spravedlivá. Na naší straně je pravda! Bůh je s námi: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Porosenko-v-novorocnim-projevu-prohlasill-ze-Ukrajina-valku-vyhraje-Slibil-take-odstartovani-hlubokych-reforem-352375!!“) a Ukrajina spolu s USA a Kanadou hlasovaly proti rezoluci, která vyzývá země světa, aby podnikly efektivnější opatření v boji proti heroizaci nacismu a jiným formám rasové diskriminace, xenofobie a netolerantnosti (více viz ).
Vždyť jsou tu lidi
Blíží se sedmdesátileté výročí konce druhé světové války. Měli bychom si připomenout nezměrné množství utrpení – i zájmy těch, kteří toto peklo rozpoutali. Stejně tak bychom si měli připomenout i zrůdnost použití jaderné pumy. Je to memento. Zakřičme již jednou – svorně, pořádně a provždy: „Co blbnete, vždyť jsou tady lidi.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
