Není to zase tak dávno, kdy se v mainstreamu „taktně“ pomlčelo o výročí 15. 3. Stejně řada studentů vycházejících ze středních (někdy i vysokých) škol netuší, co že by si měli připomínat. Tak proč se vzrušovat? Jedná se přitom o datum, na něž bychom zapomínat vskutku neměli.

Jak moc jsme si připomněli datum 20. 3. 2003 a Operaci Irácká svoboda? Máme snad pocit, že zhroucený stát se ztracenou společností a půdou pro nejhorší formy terorismu je úspěchem prosazování „našich západních hodnot“? Získali tamní lidé důstojnost? Jsou svobodní? A je svět bezpečnější?

Devatenáctý březen (tentokrát roku 2011) se pro změnu nese ve znamení vstupu francouzských bojových letadel do vzdušného prostoru Libye. Následovaly síly Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských zemí. Další zhroucený stát, další ztracené generace lidí. Hlavně veďme debaty o tom, jak ty nenáviděné prchající bombardovat hned při vyplutí, abychom se na ně nemuseli koukat u našich břehů…

Ještě nestačil utichnout potlesk některých zastánců amerického konvoje nepokrytě demonstrujícího sílu – a již tu máme plán na rozmístění těžké vojenské techniky v zemích Východní Evropy. Může ho snad někdo považovat za mírové gesto?

O hnutích, která poukazují na stupňování neopodstatněné protiruské agrese, panuje v mediálním prostoru povážlivé ticho po pěšině. I proto jsem na adresu radact@ceskatelevize.cz opakovaně poslal dotaz (i se svými údaji), zda „naše veřejnoprávní“ médium uvažuje o přiblížení československé výzvy Společně za mír veřejnosti. Můj text je následující:

K čemu mír?

Rád bych jako divák České televize upozornil na skutečnost, že jsem nikde ve zprávách ani na ČT24 nezaregistroval zmínku o poměrně významné petici, která svým způsobem sjednocuje Českou republiku a Slovensko. Minimálně ji spojuje ve společném úsilí autorů této výzvy: http://www.zjednotenizamier.sk/zjednoteni-za-mier/

Zmíněnou výzvu pokládám svým významem za souměřitelnou s německým apelem Ne naším jménem, o níž německá média informovala.

Občané našeho státu by měli být informováni, že se zde vyskytují lidé, kteří nestraní ani jedné velmoci, kteří ovšem usilují o vyvážené informace a o takové zpravodajství, které nebude podporovat burcování do války. A že podobné počiny existují též západně za našimi hranicemi, jak dokládá odkaz na německou výzvu. 

V československé výzvě, jejímiž signatáři jsou významní umělci (například Juraj Jakubisko, Peter Lipa), spisovatelé (Antonín Baláž, Peter Jaroš ad.), političtí představitelé (Rudolf Schuster, Ivan Gašparovič, Michal Kováč či Jan Kavan), vědci (Václav Cílek, Marek Hrubec, Ján Stena, ad.), představitelé vysokých škol (Milan Rašla, Jozef Habánik) i zástupci médií (Martin Hekrdla, Petr Uhl), jsou formulovány tyto požadavky:

1. Vyzýváme odpovědné politické představitele, aby navrhovali, podporovali a prosazovali vytvoření nové bezpečnostní architektury, do níž budou zahrnuty i ty státy, které byly dosud označovány za nepřátelské.

2. Vyzýváme příslušná ministerstva, aby v praxi důsledně uplatňovala principy Deklarace OSN o kultuře míru a nenásilí, aby do učebních osnov zavedla výchovu ke kultuře míru a nenásilí a aby podporovala politiku založenou na těchto zásadách.

3. Vyzýváme voliče, aby podporovali pouze takové politiky, kteří se přihlásí k mírovým principům uvedeným v tomto dokumentu, zavážou se je respektovat a budou je prosazovat v praxi.

4. Vyzýváme představitele církví, nevládních organizací, osobnosti kulturního, vědeckého a společenského života, aby aktivně podporovali mírová řešení, aby se stali vyslanci míru a osvobozování ducha člověka od sklonů k násilí. Vyzýváme je k odvaze bránit menšinové názory empatie, sounáležitosti a racionality ve většinové atmosféře nenávisti, strachu a vášní.

Osobně bych přidal ještě bod pátý, a to právě apel na média, aby přinášela vskutku celou škálu relevantních informací, na jejichž základě si kdokoli může učinit plnohodnotný nezkreslený obraz reality - či aspoň takový obraz, který se realitě bude blížit.

Neměli bychom v médiích pouze slyšet zastánce dodání zbraní na Ukrajinu (Schwarzenberg, Kalousek, Štětina), ale zaznít by měl hlas požadující politiku, která povede k urovnání konfliktu, ne jeho eskalaci a šíření (P. Uhl, Ján Čarnogurský, Ivan Štampach...).

Dovedu si tedy představit, že signatáři petice z obou zemí dostanou ve veřejnoprávních médiích adekvátní prostor v hlavním vysílacím čase. Prostor, aby nás seznámili se svými požadavky a cíli. Například by se mohli v Otázkách V. Moravce lidé jako P. Uhl, Ilona Švihlíková, Lenka Procházková či Milan Ftáčnik, Ivan Hoffman nebo Jozef Lysý objevit, aby z pohledu svých profesí občanům přiblížili svá stanoviska a seznámili je s náplní a posláním výzvy, pod niž se podepsali.

Věřím, že téma, o němž tu píši - mírová výzva významných představitelů České a Slovenské republiky, není tématem nikterak okrajovým - a že se jím budete vážně zabývat.

Kdepak střet civilizací, limity systému…

Zatím je tato moje poznámka bez odezvy. Možná proto, že mír již nějakou dobu není hodnotou, o niž je záhodno usilovat. Minimálně mocné zbrojařské lobby a vlivné finanční kruhy o ni nestojí. A právě tady se v plné nahotě otevírá ona zásadní propast mezi zájmy většiny občanů (bez ohledu na jejich víru nebo barvu pleti) a zájmem nadnárodních korporací a dalších mocenských kruhů.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami