Společnost v poslední době vykazuje agresivitu, která už překročila přijatelnou míru. K jejímu vzplanutí stačí sebemenší drobnost. A se zprávami o smrti lidí, kteří zaujímali „nesprávné“ postoje, se tancuje na jejich kostech. Kdo jsou lidé, kteří mají radost ze smrti?

Před událostmi spjatými s vojenskými akcemi jsme měli nepřátel málo. Když jsme se v průzkumech ptali, kdo je „nepřítel“, dokázalo odpovědět jen malé procento lidí. Někdo jmenoval Rusko, jiný zase Ameriku. Názory se různily, ale obecně platilo, že nikdo žádné nepřátele ani nehledal. Ptali jsme se ale na nepřátele vnější, protože na vnitřní se ptát vůbec nemělo smysl. Hledání vnitřních nepřátel přitom jen dokazuje, že se stát začíná hroutit.

Vnitřní nepřátelé se objevují ve chvíli, kdy se ve společnosti formují totalitní nálady. Nejsme sice ještě na hraně, ale příslušné tendence tu už jsou: zákazy médií, zákazy výkonu povolání. A samozřejmě se vše vysvětluje těmi nejlepšími úmysly.

Funguje to následovně. Zjeví se nepřítel; dnes je jím pro 66 procent občanů Ukrajiny Rusko (což dříve platilo pro 7 až 9 procent). A to znamená, že má pomocníky. Začíná se pátrat. Každý, kdo se nevyjadřuje v duchu dominanty, stává se nepřítelem. Pro stát je to velké nebezpečí, protože jakýkoli jiný názor je považován za nepřátelský. Za válek tomu tak bývá.

Například vy jste opoziční noviny, a je proto snadné obvinit vás z toho, že „jdete na ruku Moskvě“. To se s vámi pak dá snadno bojovat. Dříve bylo nutné hledat alespoň nějaké argumenty, dnes stačí „ruka Moskvy“ a „pátá kolona“ a vypořádáte se s kdekým.