Málokdo si klade otázku, co by následovalo po porážce Německa a Rakousko-Uherska, kdyby neexistovalo úsilí vytvořit nové středoevropské státy. Z logiky věci vyplývá, že by nastal ve střední Evropě chaos, možná i občanské války, což by bylo v naprostém zájmu Německa. Vzhledem k tomu, že nedošlo k jeho úplné porážce (Německo do dnes neuznává, že 1. světovou válku prohrálo), mělo by pravděpodobně dost sil se ve střední Evropě prosadit. Je to Německo, které začalo přeinterpretovávat moderní dějiny střední Evropy již od 20. let a znovu nenápadně od 50. let 20. století, a tento trend začíná sílit do nebezpečných absurdností.
Prý že je EU jako velký celek efektivnější a bezpečnější
V současnosti sílí tlaky na úroveň národů, zvláště menších, na jejich samostatnost, demokratickou orientaci ve prospěch neoliberálních i konzervativních mocenských expansivních vrstev, jejichž expansivní praxe se neobejde bez nějakého nepřítele, jímž se může stát kdokoli slabší, s jiným politickým systémem, ale hlavně s určitým potenciálem výhod pro expandující zemi. V západní a střední Evropě je tento princip skrytě uplatňován vůči postkomunistickým zemím spolu s liberální (ale i marxistickou) ideou, že velké celky, vlastně říše, jsou efektivnější, bezpečnější. V současnosti se nepřítelem stalo Rusko. Ve skutečnosti jde neoliberálním, globalizujícím mocenským vrstvám ne o rovnost, demokracii a spravedlnost, ale o expanzi své moci, o přístup k přírodním zdrojům, o podíl na vytvářeném bohatství na úkor úrovně domácího obyvatelstva, na úkor jeho vzdělání a důstojnosti. Největší strach mají ze vzdělané politicky angažované veřejnosti vědomé si svých legitimních potřeb a z fungující demokracie.
Chtějí se vrátit před Velkou francouzskou revoluci
Ve výše uvedeném konceptu se ztrácí idea obecného dobra, idea spravedlnosti, zodpovědnost mocenských vrstev vůči slabším, většině lidí, národům, přírodě a jejím zdrojům. Tyto nedemokratické mocenské vrstvy jsou ve své podstatě nevzdělané, nesolidární se základními duchovními a mravními principy naší civilizace, křesťanskými i osvícenskými, s ambicí vrátit se k poměrům někam před Velkou francouzskou revoluci. Svým důrazem na bezpečnost myslí ve skutečnosti bezpečnost svoji. Bezpečnost veřejnosti, zvláště sociální, naopak podemílají nejrůznějším způsobem. Ohánějí se demokracií a právy, ač ve skutečnosti jde o nedemokratické aspekty liberalismu, včetně destruktivní expanze, nerespektuj k ostatním, a hledání nepřítele tam, kde ve skutečnosti není. Vzhledem k tomu, že skutečná demokracie, postavená na humanismu, sociální spravedlnosti a sdíleného kvalitního vzdělání, se neobejde bez značně kulturně a hodnotově integrované společnosti, bez sebeznalosti a znalosti světa, ve kterém lidé žijí, entita národa stále zůstává optimální jak pro rozvíjení demokracie a úrovně lidí, tak pro obranu před nedemokratickými tlaky. Vzrůstající tlaky na rozleptání, atomizaci národních entit, banalizaci kultury a na jejich úroveň nejsou náhodné.
Rádi by atomizovali národy
Národy jsou však základem evropské civilizace, zvláště v novověku, jejich obdivuhodná úroveň, kultura a demokratizační orientace vyrostly značně bolestným procesem z určitých duchovních, mravních a intelektuálních kořenů, z tradic a z komunikace mezi sebou. Pro svou integritu a značný stupeň pocitu sounáležitosti se staly optimální podmínkou pro rozvíjení demokratizace a demokracie. Proto sílící tlaky nadnárodních mocenských vrstev atomizovat národy, privatizovat veřejné zájmy a potřeby a vnést do společnosti kulturně naprosto nesourodé prvky mají za cíl rozložit národní integrované celky a tím podmínky pro demokracii. Vytváření větších geografických celků je důsledek sloužící k větším ziskům a soukromým zájmům mocných. Snaha mocenských vrstev po expanzi a vytváření „říší“ není v historii nic nového. V novověku může být příkladem pobělohorská doba a zvláště 18. století, sociálně, kulturně a vzdělanecky zdevastované katolickou církví a šlechtou, které neměly s lidem slitování. Pokusem o vytvoření říše v Evropě byla první i druhá světová válka rozpoutané Německem. Myšlenka respektu k národům, demokratizace a demokracie byla v naprostém konfliktu s ideou expanze Německa dlouhodobě ospravedlňované falešnou ideou jeho kulturní nadřazenosti a tím i „právem na světové panství“. T. G. Masaryk se problémem zabýval nejen ve svém díle nazvaném Nová Evropa. Ani EU nevybočuje ze schématu budování říše, i když ekonomickými a byrokratickými prostředky. Už nyní je zřejmý růst napětí ba i konfliktů v EU v důsledku nerespektu k podmínkám, potřebám a historii menších národů, jejich identitě a integritě.
Autorka článku, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
