Málokdo si klade otázku, co by následovalo po porážce Německa a Rakousko-Uherska, kdyby neexistovalo úsilí vytvořit nové středoevropské státy. Z logiky věci vyplývá, že by nastal ve střední Evropě chaos, možná i občanské války, což by bylo v naprostém zájmu Německa. Vzhledem k tomu, že nedošlo k jeho úplné porážce (Německo do dnes neuznává, že 1. světovou válku prohrálo), mělo by pravděpodobně dost sil se ve střední Evropě prosadit. Je to Německo, které začalo přeinterpretovávat moderní dějiny střední Evropy již od 20. let a znovu nenápadně od 50. let 20. století, a tento trend začíná sílit do nebezpečných absurdností.

Prý že je EU jako velký celek efektivnější a bezpečnější

V současnosti sílí tlaky na úroveň národů, zvláště menších, na jejich samostatnost, demokratickou orientaci ve prospěch neoliberálních i konzervativních mocenských expansivních vrstev, jejichž expansivní praxe se neobejde bez nějakého nepřítele, jímž se může stát kdokoli slabší, s jiným politickým systémem, ale hlavně s určitým potenciálem výhod pro expandující zemi. V západní a střední Evropě je tento princip skrytě uplatňován vůči postkomunistickým zemím spolu s liberální (ale i marxistickou) ideou, že velké celky, vlastně říše, jsou efektivnější, bezpečnější. V současnosti se nepřítelem stalo Rusko. Ve skutečnosti jde neoliberálním, globalizujícím mocenským vrstvám ne o rovnost, demokracii a spravedlnost, ale o expanzi své moci, o přístup k přírodním zdrojům, o podíl na vytvářeném bohatství na úkor úrovně domácího obyvatelstva, na úkor jeho vzdělání a důstojnosti. Největší strach mají ze vzdělané politicky angažované veřejnosti vědomé si svých legitimních potřeb a z fungující demokracie.