Je zřejmé, že prosazování neoliberalismu a vrůstajícího počtu práv různých skupin, svobody téměř bezbřehé, pokles hodnotné kultury, vzdělání a morálky odklánějící se jak od základních křesťanských principů, tak od osvícenského humanismu, značně podemlelo nejen soudržnost společnosti tradičně sdílející řadu důležitých dimenzí, ale i soudržnost rodiny a národa. Starobylé, „co by tomu lidé řekli“ bylo nahrazeno lhostejností k morálním pocitům druhých, zvláště v soukromé sféře lidských vztahů. Ne, že by nebylo mnoho cenného, co stále sdílíme, ale většina lidí si to již neuvědomuje, neboť politická atmosféra vědomě napomáhá atomizaci společnosti, rozkladu vztahů, pěstování zbytečných potřeb, zájmů. Symbolicky je liberální vývoj po roce 1980 ve střední Evropě možné vyjádřit principem Margaret Thatcherové z poloviny 80. let, že žádná společnost neexistuje, jen jednotlivec, rodina a stát. Ale ani to již není úplně pravda.

Genderové teorie lžou

I rodina a stát berou rychle za své. Polovina manželství se rozvádí, další část lidí žije nesezdaná, mládež je různě povzbuzovaná k soustředění na pudové záležitosti bez vědomí emocionálního zodpovědného kontextu. Výsledek je rozčarování a stud, pokud ho jsou vůbec schopni. V podstatě jde o planou drahou zábavu blokující proces duševního a emocionálního dospívání a relevantních schopností, které by měly být rozvíjeny u obou pohlaví od dětství, výchovou, školou, četbou, kulturou, vštěpováním morálních principů. Ne, že by byl výsledek garantovaný, ale je daleko větší naděje. Vzhledem k tomu, že jsou rozdíly v mentalitě i potřebách žen a mužů značné, je třeba naučit se je respektovat a zároveň úspěšně spolupracovat, je potřeba hodně znalostí, zodpovědnosti, pochopení, schopnost kompromisů. Ženy a muži nejsou stejní, jak se nám naopak snaží nalhávat genderové teorie. Mají však potenciál se různě doplňovat, přizpůsobovat, dělat kompromisy, což je v zájmu jak dětí, tak dospělých a fungující společnosti, na níž jsou jednotlivci značně závislí. Děti pro zdravý vývoj potřebují oba rodiče, po mnoho let potřebují dobrý příklad, určité jistoty a hodnoty by měly být jejich právem. Výchova s převahou důrazu na individualismus nerozvíjí potřebné základy ani k morálce, ani ke schopnosti vytvářet funkční zodpovědné vztahy k druhým i ke společnosti.

Kompenzujte přítěž věnem

Povědomí o všech těchto „moderních“ problémech existuje po více než století. První snahy o jejich řešení byly spojeny s osvícenstvím, s velkou francouzskou revolucí a těžce dobývanými svobodami. Brzy bylo jasné, že samotná svoboda na řešení nestačí, že musí být spojena s přijetím určitých humanitních principů, zákonů, výchovy, vzděláním. To se dlouhodobě ukázalo jako složitý problém, který stále není dořešen. Postupné dosažení formálního uznání ženy jako rovnocenné bytosti s právem na rovnoprávnost byl sice velký krok k pokroku, ale ke stabilitě partnerských a rodinných vztahů to přispělo jen málo, a to i vinou vlivu liberalistického individualismu, freudovského důrazu na pudovou stránku lidského života, podceňujících mravní, duševní a emocionální dimenzi života a lidských vztahů od konce 19. století. Vzhledem ke konservatismu s absencí respektu pro svobodu a pozitivní potenciál jednotlivců byl liberalismus od 19. století postupně v Evropě velmi atraktivní, včetně habsburské říše. S větší svobodou se pomalu začalo rozvíjet širší emancipační hnutí zaměřené hlavně na kulturní rozvoj včetně vzdělání pro dívky. Od 80. let 19. století se emancipační úsilí žen rozšířilo na zlepšení práv ve společnosti, v rodině, manželství. Podle rakouského zákona byla tradičně i vdaná žena stále podřízena manželovi, v manželství byla pokládána za přítěž, kterou měla kompenzovat věnem (na které většina rodin pro své dcery neměla). Nemajetné dívky končily jako špatně placené služky nebo dělnice. Když už později dosáhly lepšího vzdělání a zaměstnání (učitelky, úřednice), bylo to za daleko menší plat než muži a nesměly se vdát. Když uzavřely sňatek, své zaměstnání ztratily. Sociální jistoty neměly žádné.

TGM chtěl zrovnoprávnit práci v domácnosti

Soudobá krásná literatura vypovídá hodně o těžkých poměrech rodin i manželských problémů, v nichž muž bral své dominantní ostavení jak právo. Neúčast na běhu domácnosti pak považoval jako právo na odpočinek, bez ohledu na přetížené ženy se značným počtem dětí kolem sebe. Antikoncepční prostředky neexistovaly nebo byly církví zakázány. Postupně se vzdělanější ženy chopily úsilí změnit zákony, zkrátit pracovní dobu, prosadit, aby i vdané ženy mohly pracovat, atd. T. G. Masaryk dokonce prosazoval, aby práce žen v domácnosti byla považována za práci jako jakákoli placená práce a aby muži měli větší účast v domácnosti a ve výchově dětí. Jakkoli byly cenné výsledky úsilí ženského hnutí, na řešení vážných problémů zdaleka nestačily. Tak jako v současnosti existovala určitá iluze, že v řešení problémů je nejdůležitější finanční stránka. Ukazovalo se nicméně, že i tam, kde byl slušný příjem, měla většina manželství vážné problémy. Ženám chyběl respekt od mužů, ohled na duševní a často i morální potřeby, ocenění jejich práce jako hodnotné práce pro úroveň rodiny, vděčnost. Násilí v rodinách, zvláště psychické, nebylo řídkým jevem.

Samotu považovaly za nepřirozenou

Nebylo to jen v důsledku romantické literatury, že většina mladých žen snila o hezkém manželství, samotu považovala za nepřirozenou. Většinou měla dobrou vůli dělat pro rodinu více, než bylo v jejich silách. I z lidské přirozenosti vyplývalo, že snily o hezkém vztahu, manželství, o úctě ze strany partnera. Přijaly běžný názor, že muž by měl být ženě a rodině oporou a to nejen finanční, ale také i druhem, přítelem. Evropská literatura se od poloviny 19. století zabývala relevantní problematikou v širších, většinou sociálních a morálních souvislostech, ale i tato literatura dokázala zřídka vidět hlouběji do problematiky. Téměř se zdá, jakoby se stále opakoval stejný problém nedostatečné schopnosti na obou stranách zvládnout skutečnost značných rozdílů mezi mužem a ženou, které je snad možné zmírnit jen vštípenými hodnotami a hodnotnými zájmy, znalostí reality, dobrou vůlí a ohledem na důležité potřeby osobní i společné. Křesťanství se zpočátku snažilo orientovat společnost tímto směrem, ale postupně ho katolická církev opustila v zájmu své moci, materialismu a expanze. Její konservatismus byl oporou mocných a sociální a mravní zhoubou pro většinu lidí. Vzpourou proti těmto poměrům byly reformace a osvícenství, které hledaly cesty ke spravedlivějšímu řádu, k bližším a zodpovědnějším vztahům mezi lidmi a poctivější vztahy mezi obecným lidem a mocnými. To nebyla jen otázka principů a zákonů, ale i hodnot a citu.