"Víš, co je ze všeho nejhorší?" děl kamarád, "jak celá ta naše polistopadová premiérská skvadra vypadá. Vždyť je to sestava naprosto nezajímavých jedinců bez špetky charismatu. Co si tak asi musí ostatní o naší republice myslet, když ji na mezinárodním fóru reprezentují takové typy, jako Gross, Špidla, nebo Sobotka?"
Debata se pak stočila jinam, ale otázka zůstala viset nejen přede dveřmi v Balbínově poetické hospůdce, ale i v mé hlavě. Čím to, že je naše země zemí lídrů s totální absencí onoho zvláštního osobního magnetismu, který způsobuje, že jeho nositelé rozzáří každý prostor, do nějž vstoupí a ostatní jsou ochotni jim věřit a následovat je?
Proč v našich vládách a na premiérských seslích usedají povětšinou jedinci, snadno zaměnitelní s jakýmkoliv šedivým, průměrným a neviditelným úředníkem či účetním okresního formátu?
Příčina je možná skryta už v samotném etymologickém základu onoho slova - starořecké kárisma znamená obdarovaný shůry, tedy bohy, někým či něčím posvátným, kouzelným, neopakovatelným. Charisma člověk nemůže získat vlastní pílí či snažením, ani se mu nelze naučit.
Ti, kteří ho mají, disponují určitým druhem přirozené autority, jež ovšem nevyplývá ani z jejich vědomostí, ani společenského postavení. A tady je možná skryto jádro problému: takoví jedinci totiž v našich luzích a hájích zpravidla nebývají zrovna populární ve stranických sekretariátech, hlavních to výrobnách našich politických vůdců.
Proto se pak lídry bez stopy leadershipu stávají jedinci typu Bohuslava Sobotky, který místnost, kam vstoupí, zákonitě rozzářit nemůže, protože si málokdo uvědomí, že do ní vůbec vstoupil, natož aby byl obdařen takovou měrou emoční inteligence, aby byl schopen vycítit, co si její osazenstvo žádá, a co na něj zapůsobí.
Americký psycholog Frank Bernieri tvrdí, že charismatická osobnost umí uvést svůj neverbální projev do synchronicity s publikem a vyvolat tak efekt propojené vlny, protože umí hovořit v takovém rytmu, akcentech a kadenci, že uvede posluchače do stavu, kdy se naladí na stejný dechový vzorec a tělesné pohyby.
Kdo včera sledoval projev premiéra a předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky na sjezdu jeho strany, pochopil, co tím Frank Bernieri myslel: Bohuslav Sobotka mluvil dlouho, plynule a snaživě.
Výsledek byl ovšem tristní a po nějaké synchronicitě nebylo ani památky: během jeho projevu zazněl potlesk na zcela nelogickém místě, nadto si z jeho poselství nešlo zapamatovat nic, protože slova plynula kamsi nad hlavy publika, kde se zvolna rozpouštěla jako bublifuk.
Co pak může takový jedinec dokázat na mezinárodních politických jednáních? Několika kongresů a jednání s vrcholnou mezinárodní reprezentací jsem se shodou okolností zúčastnila a dobře si pamatuji, jak každý automaticky hodnotil zemi podle toho, jak působil její politický představitel.
Když jsem pak viděla, jak všichni nadšeně reagují na ministry z Pobaltí, Polska či Slovinska, zatímco našich představitelů si nikdo nevšímá, případně jsou dokonce zaměňováni s technickým personálem, bylo mi z toho smutno. Ale možná si za to můžeme sami.
K politice a politikům máme totiž nevídaně ambivalentní vztah: na jednu stranu na ně dštíme síru a netajíme se pohrdáním, na straně druhé je stále a ochotně chodíme volit. Možná bychom se příště u uren mohli zamyslet nad tím, zda ten, komu dáváme hlas, umí automaticky rozzářit místnost, do níž vstoupí.
S ohledem na to, že se z takového jedince může pak shodou okolností stát premiér naší země, není taková drobná úvaha o charismatu vůbec tak bezvýznamná, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
