"Víš, co je ze všeho nejhorší?" děl kamarád, "jak celá ta naše polistopadová premiérská skvadra vypadá. Vždyť je to sestava naprosto nezajímavých jedinců bez špetky charismatu. Co si tak asi musí ostatní o naší republice myslet, když ji na mezinárodním fóru reprezentují takové typy, jako Gross, Špidla, nebo Sobotka?"
Debata se pak stočila jinam, ale otázka zůstala viset nejen přede dveřmi v Balbínově poetické hospůdce, ale i v mé hlavě. Čím to, že je naše země zemí lídrů s totální absencí onoho zvláštního osobního magnetismu, který způsobuje, že jeho nositelé rozzáří každý prostor, do nějž vstoupí a ostatní jsou ochotni jim věřit a následovat je?
Proč v našich vládách a na premiérských seslích usedají povětšinou jedinci, snadno zaměnitelní s jakýmkoliv šedivým, průměrným a neviditelným úředníkem či účetním okresního formátu?
Příčina je možná skryta už v samotném etymologickém základu onoho slova - starořecké kárisma znamená obdarovaný shůry, tedy bohy, někým či něčím posvátným, kouzelným, neopakovatelným. Charisma člověk nemůže získat vlastní pílí či snažením, ani se mu nelze naučit.
Ti, kteří ho mají, disponují určitým druhem přirozené autority, jež ovšem nevyplývá ani z jejich vědomostí, ani společenského postavení. A tady je možná skryto jádro problému: takoví jedinci totiž v našich luzích a hájích zpravidla nebývají zrovna populární ve stranických sekretariátech, hlavních to výrobnách našich politických vůdců.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas