Nedávná – a zjevně neúspěšná – mise německé kancléřky Merkelové v Praze měla svou zajímavou dohru. Po svém návratu domů Merkelová poskytla rozhovor televizi ARD, ve kterém prohlásila s poukazem na otázku kvót pro imigranty, že„musíme najít společné řešení a že podílet se na něm bude muset každý“. Jinými slovy, kancléřka má velmi silný názor sice o nás, ale bez nás. Co na tom, že kancléřka v podstatě pozvala imigranty do své země, aniž by se ptala na názor okolních zemí – nyní je skálopevně přesvědčena, že je „normální“, abychom my, dosud stále ještě suverénní země, za její jednání pykali. Je to ještě demokratická Evropa, ve které se národní státy daly dobrovolně dohromady a každý z nich má svůj hlas, kterým se podílí na směřování celku? Sotva.

Ale je to jen Merkelová? Je Merkelová skutečně „ztělesněním všeho evropského zla“, jak někdy bývá expresívně vykreslována? Opravdu stačí, aby se v Německu změnil kancléř, a jednotlivé národní hlasy v Evropě získají zpět svou sílu? (Přitom obliba Merkelové jako kancléřky dlouhodobě, i když jen pomaličku, klesá. Podle průzkumu veřejného mínění pro list Bild am Sonntag je aktuálně 50 procent Němců proti tomu, aby Merkelová po příštích volbách byla znovu kancléřkou, její setrvání si přeje 42 procent dotázaných.) Nebo je spíš Merkelová naopak tak trochu obětí celé nemocné společnosti, jíž se jen stala nejviditelnějším symbolem? Skoro se zdá, že za b) je správně. Není to totiž zdaleka jen ona, byť její vliv na směřování společnosti je nejsilnější, kdo uvažuje s podivuhodným nádechem skoro až diktátorství:

Jiný německý list Schwäbische Zeitung totiž tento týden napsal ve svém komentáři:„To, že by Východoevropané opustili svůj odmítavý postoj (k přijímání běženců), se nedalo očekávat. (...) Dokud se odpůrci společného řešení nebudou muset bát skutečně účinných sankcí, jako je odebrání hlasovacích práv (v EU) nebo strukturálních (evropských) fondů, jen málo se toho změní.“To je mi moc pěkné pojetí evropské demokracie a národní rovnoprávnosti. Na jednu stranu Německo (jistě s počátečními dobrými úmysly) otevírá svou zvoucí náruč imigrantům z třetích zemí a nabízí jim v podstatě za nic finanční a hmotná „práva“, o kterých se mnohému českému pracujícímu nemůže ani zdát (praktické a velmi neblahé důsledky této „dobré vůle“ teď nekomentuji). Na stranu druhou stejné Německo chce upírat (a jistě s hlubokým přesvědčením o své pravdě) okolním národním státům právo na suverénní rozhodování o osídlení jejich území. Zdá se, že minimálně některým německým novinářům vůbec nepřijde podivné, že by jejich sousední a dosud suverénní země, jejich partner v EU, měla přijít o jeden ze základních atributů své samostatnosti, a to jen proto, že to tak Německu vyhovuje. Nepřipadá jim divné pokoušet se nás zastrašovat a vydírat ztrátou evropských fondů (ať si je nechají). Tohle přece není „jen Merkelová“, tohle svědčí o celém podivném naladění části společnosti.

Už to tak vypadá, že se jistá část evropského establishmentu rozhodla národní státy definitivně zlikvidovat, anihilovat, zprůměrovat, zmixovat do jediného normovaného euročlověka. Všichni stejné úsporné žárovky, všichni stejné sociální dávky pro imigranty, všichni stejné uprchlické kvóty, stejný nepodmíněný příjem, stejnou minimální mzdu, stejné euro v peněžence. (Jediný boj ještě nastane o to, zda budeme mluvit stejnou normo-němčinou, nebo stejnou normo-francouzštinou.)

Ne – to není přitažené za vlasy; nebo aspoň ne moc. Protože myšlenka povinné minimální mzdy zavedené ve všech zemích EU je už opravdu tady! Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker tento týden prohlásil, že se zasadí o zavedení minimální mzdy ve všech evropských státech, které ji dosud nemají. To už není jen zasahování do daňového systému, do rozpočtové politiky nebo do azylové politiky. To je teď nově už snaha přímo zasáhnout i do sociálního systému všech zemích. Na první pohled o mnoho nejde. Jenomže hloubka problému se nám v celé své nahotě ukáže, když si uvědomíme, že je to právě štědrost sociálního systému některých evropských zemí, co podpořilo aktuální imigrační invazi. Sociální systém je to něco, co činí rozdíl v koncentraci imigrantů v Německu a u nás. A nyní se EU rozhodla přímo zasahovat do sociálních systémů jednotlivých států.

Pravda, zatím by hypoteticky výše minimální mzdy měla být ponechána na rozhodnutí té které země. Ale věří někdo tomu, že by to tak mělo i zůstat? Je průzračně jasné, že tlak na sjednocení výše minimální mzdy by přišel hned v dalším kroku poté, co by tento koncept byl ve všech zemích úspěšně zaveden. (Ostatně první vlaštovky tu už jsou: Německo už dávno přišlo s kontroverzním zákonem MILOG, který nutí kupříkladu české přepravce pracující pro české společnosti používat na území Německa stejnou minimální mzdu jako Němci. Francie hodlá Němce následovat a taktéž chce Čechům vnutitjejichminimální mzdu.)

Pan Juncker se patrně domnívá, že zavedení minimální mzdy je jakýmsi aktem sociálnosti. Což je velmi legrační názor. Troufl by si někdo podezírat Skandinávce z nedostatku sociálnosti? Skandinávie aktuálně trpí právě přemírou své sociálnosti, která už dávno překročila meze zdravého rozumu a motivace. A přitom mezi zeměmi, které minimální mzdu nemají, se nacházejí například právě Švédsko nebo Dánsko. Ne, mezi výší minimální mzdy a „sociálností“ země rovnítko neexistuje. Spíš naopak.

Minimální mzda se totiž týká jen velmi malého množství lidí; konkrétně u nás necelých 3 procent zaměstnanců. Z nich ale řada pobírá minimální mzdu jen na papíře, protože v realitě jsou placeni v naturáliích nebo zkrátka jinými mechanismy, než zachycuje výplatní páska. A skutečnou nefalšovanou minimální mzdu pobírá možná procento lidí. Myslíte, že jde o procento Čechů-chudáků? Omyl. V drtivé většině jde o cizince, kteří jsou z domovských zemí zvyklí na nehorázně nízké příjmy a při sezónní práci u nás minimální mzdou nepohrdnou. Vykonávají u nás nejméně prestižní pomocné práce modelového typu „hajzlbába“. Zaměstnavatel tyto lidi povětšinou příliš nepotřebuje. Otázka pro něj obyčejně stojí tak, zda k veřejnému schodku postavit postarší, česky nemluvící výběrčí poplatků, nebo naistalovat automat na mince. Jakmile zvýšíme minimální mzdu, automat to z hlediska zaměstnavatele vyhraje na celé čáře. Přilepší si naše milá „hajzlbába“, dostane vyšší mzdu? Nepřilepší. Bude vyhozena a nahrazena automatem. To je totiž princip minimální mzdy. Umělý, nesociální, ale současně volebně líbivý koncept, který politikům pomáhá ke hlasům, ale nejchudší zaměstnance nejčastěji z řad cizinců připravuje o práci.

Tak takové nesmysly považuje EU za důležité k řešení. Namísto toho, aby řešila uzavření vnějších schengenských hranic...