Nedávná – a zjevně neúspěšná – mise německé kancléřky Merkelové v Praze měla svou zajímavou dohru. Po svém návratu domů Merkelová poskytla rozhovor televizi ARD, ve kterém prohlásila s poukazem na otázku kvót pro imigranty, že„musíme najít společné řešení a že podílet se na něm bude muset každý“. Jinými slovy, kancléřka má velmi silný názor sice o nás, ale bez nás. Co na tom, že kancléřka v podstatě pozvala imigranty do své země, aniž by se ptala na názor okolních zemí – nyní je skálopevně přesvědčena, že je „normální“, abychom my, dosud stále ještě suverénní země, za její jednání pykali. Je to ještě demokratická Evropa, ve které se národní státy daly dobrovolně dohromady a každý z nich má svůj hlas, kterým se podílí na směřování celku? Sotva.

Ale je to jen Merkelová? Je Merkelová skutečně „ztělesněním všeho evropského zla“, jak někdy bývá expresívně vykreslována? Opravdu stačí, aby se v Německu změnil kancléř, a jednotlivé národní hlasy v Evropě získají zpět svou sílu? (Přitom obliba Merkelové jako kancléřky dlouhodobě, i když jen pomaličku, klesá. Podle průzkumu veřejného mínění pro list Bild am Sonntag je aktuálně 50 procent Němců proti tomu, aby Merkelová po příštích volbách byla znovu kancléřkou, její setrvání si přeje 42 procent dotázaných.) Nebo je spíš Merkelová naopak tak trochu obětí celé nemocné společnosti, jíž se jen stala nejviditelnějším symbolem? Skoro se zdá, že za b) je správně. Není to totiž zdaleka jen ona, byť její vliv na směřování společnosti je nejsilnější, kdo uvažuje s podivuhodným nádechem skoro až diktátorství:

Jiný německý list Schwäbische Zeitung totiž tento týden napsal ve svém komentáři:„To, že by Východoevropané opustili svůj odmítavý postoj (k přijímání běženců), se nedalo očekávat. (...) Dokud se odpůrci společného řešení nebudou muset bát skutečně účinných sankcí, jako je odebrání hlasovacích práv (v EU) nebo strukturálních (evropských) fondů, jen málo se toho změní.“To je mi moc pěkné pojetí evropské demokracie a národní rovnoprávnosti. Na jednu stranu Německo (jistě s počátečními dobrými úmysly) otevírá svou zvoucí náruč imigrantům z třetích zemí a nabízí jim v podstatě za nic finanční a hmotná „práva“, o kterých se mnohému českému pracujícímu nemůže ani zdát (praktické a velmi neblahé důsledky této „dobré vůle“ teď nekomentuji). Na stranu druhou stejné Německo chce upírat (a jistě s hlubokým přesvědčením o své pravdě) okolním národním státům právo na suverénní rozhodování o osídlení jejich území. Zdá se, že minimálně některým německým novinářům vůbec nepřijde podivné, že by jejich sousední a dosud suverénní země, jejich partner v EU, měla přijít o jeden ze základních atributů své samostatnosti, a to jen proto, že to tak Německu vyhovuje. Nepřipadá jim divné pokoušet se nás zastrašovat a vydírat ztrátou evropských fondů (ať si je nechají). Tohle přece není „jen Merkelová“, tohle svědčí o celém podivném naladění části společnosti.