Mám kolegyňku. A té kolegyňce se narodilo miminko. (Mimochodem – poštěstilo se jí něco úžasného, co v dnešní době málokteré ženě, totiž prožít přirozený porod bez následné separace byť na jedinou minutu od svého miminka.) Vše šlo mnoho dnů a týdnů dobře. A pak – snad že si toho mladá maminka na sebe naložila příliš, její životní situace nebyla právě snadná a nervy pracovaly, se dostavilo něco, co mnoho novopečených maminek straší. Totiž potíže s kojením. A to takové, že milá maminka skončila v nemocnici. A teprve tady začíná náš příběh.

Maminka totiž skončila po chirurgickém zákroku na oddělení, které si říkalo „infekční“. A její sotva šestitýdenní miminko se ocitlo o patro jinde na oddělení „novorozeneckém“. Milá maminka, zbavená tímto svého mateřství, se sice fyzicky začala vzpamatovávat z lékařského zákroku na svém těle, ale její duše začala chřadnout. Protože se jí dostalo onoho daru prožít přirozený porod a ještě nikdy za celých šest týdnů nebyla ani na minutu od svého miminka oddělená, byli dvěma těly s jednou duší. A náhle jí bylo děťátko vyrváno, odneseno, a ona byla pro nedostatek lůžek odsunuta na oddělení s potupným nápisem „infekční“. Jako kdyby ona, matka, byla infekční a pro své dítě „riziková“. Tělo se pomalu hojilo – ano, velmi pomalu, protože kde není optimismus, tam i tělo strádá – zato její cítění, rozbouřené ještě poporodními hormony, bylo zrazeno a zadupáno do země.

Můžete si říct: Tak pokud to pro ni bylo takové trauma, proč neprotestovala? Odpověď je snadná. Protože byla nemocná. Ne sice tolik, že by se o své miminko nedokázala postarat, ale stále dost na to, aby se jí příčilo diskutovat s nemocničním personálem. Je-li totiž člověk nemocný, pak v mnoha případech ztrácí sebedůvěru. A neprotestovala ještě z jednoho důvodu. Protože celé její nejbližší okolí se postavilo proti ní se slovy: „Ale no tak, musíš se podřídit, ti doktoři přeci vědí, co dělají.“