Anebo možná nelíbí se mi to právě proto.

Abychom si rozuměli hned na začátku, z které strany Evropu napadám: Není vůči imigraci dostatečně tvrdá. Ovšem tohle konstatovat nestačí. Tak jako u mnoha diskusí podobného kalibru se mi totiž zdá, že argumenty jak „pro“, tak „proti“, jsou přinejmenším hodně povrchní, či dokonce pomýlené. Jak už to u takových témat bývá, obyčejně se vytváří dvě silné skupiny, jedna fanaticky „pro“ a druhá fanaticky „proti“, aniž by byla tolerována existence názoru jen trochu víc šťourajícího pod povrch.

Tak tedy co považuji na stávající prudké vlně imigrace za asi největší problém? Nejčastěji zaznívají slova jako „fundamentalismus“, „terorismus“ a podobně. To jistě je u některých migrantů pravda, ale současně se to jistě týká jen okrajového procenta. Spíš bych proto za největší problém viděla něco, co neváhám označit za pozitivní diskriminaci. A to přímo zářný příklad nežádoucí pozitivní diskriminace. Jde o to, že většina začíná být pod rouškou barvy kůže, politického pronásledování, či sociálního statusu ovládána menšinou. Menšina začíná programově zneužívat výdobytky civilizace, které jsou falešně označovány za práva: jako třeba „právo“ na sociální záchrannou síť. Sociální dávky jsou jistě příjemným a užitečným výdobytkem naší civilizace, ale rozhodně nejsou stejně silným „právem“, jako je třeba právo na život či právo na nedotknutelnost majetku. Nyní ovšem značný počet zástupců civilizace neevropské usoudil, že by se rád na tomhle výdobytku civilizace evropské podílel. A tito lidé se k nám hrnou, takže potom zbývá méně (sociálních dávek) na samotné rodilé Evropany.

Ano, právě o náš sociální systém jde povětšinou v první řadě. Uprchlíků jsou totiž dva typy: Uprchlíci političtí, a ekonomičtí zlatokopové. Často slyším argument, že tyhle dva exempláře od sebe nelze odlišit, a proto k nám proklouznou společně s těmi, kdo si utíkají zachránit holý život, i ti, kdo jdou jen vybrakovat evropský sociální systém. Ale tenhle argument je absolutně na hlavu postavený. Máloco jde od sebe odlišit snadněji. Když budu utíkat ze své domovské země za záchranou holého života, budu s prominutím kašlat na to, jaké dostanu sociální dávky. Bude mi stačit ke štěstí, že nebudu zastřelena. Jistě, sociální dávky mi budou vítaným přilepšením, ale nikoliv tím, co o mém útěku bude rozhodovat. Migrant, který si chce zachránit život, a který si tudíž jistě zaslouží naši altruistickou pomoc, bude ochoten v Evropě žít i tehdy, nedostane-li ani euro – či korunu. (Alternativně dostane je na první dva měsíce života.) A co víc, takový opravdu pronásledovaný člověk bude dokonce ochoten ze Somálska odejít i do jakékoliv jiné africké jen trochu svobodnější země. Opravdu upřímně tedy nerozumím tomu, proč Evropa nabízí každému běženci, že se o něj materiálně postará. Tím totiž jen vytváří novou motivaci, aby za první vlnou přišla vlna druhá, třetí a miliontá.