Technicky vzato, stačilo by, abychom prošli dvouletým přechodovým obdobím. Během té doby bychom plnili různé úkoly: třeba snížení vrtkavosti kurzu koruny, úkoly ohledně inflace, úrokových sazeb, schodku veřejných rozpočtů a tak dál. Pokud bychom do přechodového období vstoupili letos, euro bychom mohli mít do tří let. Je to tedy vážně tak horké? Máme se už začít učit počítat v nových cenách?

Asi takhle: Jedna část obyvatel chce vstoupit do eurozóny, abychom „netrhali v Evropě partu“. Druhé části obyvatel se zase nechce, protože „mají rádi korunu“. Jenže rozhodování o vstupu do eurozóny by nemělo být založeno na pocitech. Rozhodnout bychom se měli na základě ekonomických argumentů: Kdy (a zda vůbec) bude nejvýhodnější pro ČR? A kdy bude nejvýhodnější také pro zbytek eurozóny? Protože ano, ani eurozóna nemůže být nadšená z rozšíření se o další potížisty. Ale ekonomické argumenty jsou v téhle diskusi nedostatkovým zbožím.

Pozitiva jsou celkem jasná: Od banalit, jako že by turistům odpadly směnárny, až po to, že manažerům firmem by odpadly starosti s vrtkavostí koruny vůči euru. O negativech se moc nemluví: Česko by přijetím eura na sebe bralo závazky dalších členů eurozóny. Je to jako dělat ručitele svému novému švagrovi na jeho závodní motorku. Prozatím jsou dluhové problémy států na jihu eurozóny zamaskovány přílivy peněz, které do ekonomiky posílá Evropská centrální banka. To ale může za několik let přestat platit. A taková Itálie nebo Španělsko se mohou zčista jasna znovu ocitnout na okraji bankrotu.