Jde o mezinárodní smlouvu Rady Evropy z roku 2011, kterou Česká republika podepsala před dvěma lety a v příštích týdnech by ji měl ratifikovat také náš parlament. Správně by se měla nazývat „Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí."

Na první pohled se nejedná o nic špatného. Domácí násilí může chválit jen naprostý idiot. Problémem je, že když čtete mezi řádky smlouvy, pochopíte, že to je něco asi tak nevinného jako Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva přitom nenápadně otočila kormidlem směřování celé evropské integrace, když umožnila vnutit národním státům i věci, které vzbuzovaly jejich odpor – a právě od jejího schválení značně vzrostlo pnutí a ve střední Evropě i protievropské nálady.

Podobný skrytý potenciál má Istanbulská úmluva. Ona totiž sice je o boji proti násilí, ale vedle toho je také o boji proti stávajícímu světu, který se dělí na muže a ženy. Policajta rovných podmínek mají přitom dělat státem placené neziskovky. Je to vlastně skvělý byznys pro genderové fanatiky. Nic víc, nic míň.

Ze 47 zemí jich smlouvu dosud neratifikovalo jedenáct. A podobně jako u kvót na imigranty opět zlobí ty samé, které „nechápou ty pravé liberální hodnoty". Zatím jsme totiž neratifikovali třeba my, Maďaři nebo Slováci. Ti šli asi nejdál: v únoru hodili smlouvu pod stůl a nic ratifikovat ani nebudou.

Premiér Robert Fico tehdy prohlásil, že text dokumentu zbytečně zpochybňuje přirozené (míněno biologické) rozdíly mezi muži a ženami, tyto přirozené rozdíly nazývá stereotypy a vydává je za kořeny domácího násilí. Tak jak se s Robertem Ficem moc často neshodnu, po přečtení smlouvy mám z dokumentu pocit stejný.