Jen pro rychlé připomenutí:

V květnu 2011 norská sociální služba Barnevernet odebrala české občance paní Michalákové dva syny pro údajné podezření ze zanedbávání a sexuálního zneužívání. Případ začala řešit policie, obvinění se nepotvrdila a věc byla odložena. Potud v podstatě v pořádku. Dál už to začíná být zvláštní. Ačkoliv policie podezření nepotvrdila, děti nebyly matce vráceny. Matka se opakovaně odvolávala, žádala o styk se svými dětmi, které mezitím byly převychovávány na norské občany, nesměly používat mateřskou řeč. Po řízení vlekoucím se čtyři roky před pár dny norská krajská komise rozhodla, že paní Michaláková ztrácí všechna práva ke svým dětem a jeden z jejích synů bude postoupen k adopci. Tolik veřejně známá fakta.

V tuto chvíli se česká veřejnost dělí na dvě skupiny. Jedna tvrdí, že děti za všech okolností patří svým rodičům, nikoliv státu, a jestliže se neprokázala obvinění z údajného poškozování dětí, nikdo nemá právo děti zadržovat a musí být okamžitě vráceny.

Druhá skupina argumentuje tím, že veřejnost není obeznámena s detaily vyšetřovacího spisu, a tudíž nemůže případ soudit. Že Norsko je „přeci“ vyspělá země, která „přeci“ musí vědět, co dělá. A v neposlední řadě se ohánějí i tím, že 5 roků odloučení od rodiny a norské převýchovy jsou v životě malých dětí natolik dlouhá doba, že pro děti je „přeci“ teď už lepší, aby zůstaly, kde jsou.

Ano, je pravda, že česká veřejnost nezná spis paní Michalákové. Ale víte co? Nepotřebuje ho znát k tomu, aby si na základě veřejně známých informací udělala čtyři závěry: